Defame Me » Chris Motionless

7. Ash - Like I Need You

Hudba: The Pretty Reckless - You

(2,217 slov)

7. Ash - Like I Need You
Část první » Scranton, město tajemství

Tentokrát už s čerstvě zalitým kafem jsem seděla za stolem a dívala se z okna do zahrady. Ani za milión bych nikdy neřekla, že si ještě někdy vzpomenu na Michaela. Ne, rozhodně bych to neřekla. Bylo mi dvacet, když jsem ho naposledy viděla, a i když jedenáct let není zase tak dlouhá doba, mohla jsem na něj v klidu zapomenout.

Nevím, proč se ve mně vyvolaly takovéhle vzpomínky. Vím, že lidé často vzpomínají na chvíle, kdy jim bylo nejlépe, ale ten den, který se mi vybavil nebyl nejlepší ani z poloviny.

Ano, šťastná jsem byla, ale jen když jsem byla zavřená ve svém pokoji a nikdo ke mně neměl přístup. Byla to léta, kdy se člověk uzavírá před okolním světem a myslí si, že za zdmi jeho pokoje se skrývají všemožná nebezpečí a nástrahy. A ať už se ho kdokoliv dokázal dostat ven, povedlo se to jen málokomu.

I já jsem si taková léta zažila. Léta pocitů, že všechno, co uděláte je špatně a vy sami jste k ničemu. Postupem času jsem přišla na to, že si tak má macecha ulevuje jen od svého vlastního vzteku, se kterým se nedokázala sama vypořádat.

Sevřela jsem hrníček v rukou a podívala se do něj. Hnědá tekutina byla v klidu a ještě se z hrníčku kouřilo. Za okny bylo vidět, jak venkovní přírodu sužuje zima. I když je téměř třetí týden v září, tak počasí připomíná spíš konec října. Za několik týdnů bude už v osm tma jako v pytli a mrznout.

Promnula jsem si krk a svůj pohled opět upřela ven z okna na liduprázdnou Pittson Avenue. Je to o dost jiný pohled, než z okna v Anaheimu, kde se lidé na chodnících předbíhali a vráželi do sebe jako by jim šlo o život. Tady je oproti Anaheimu úplné mrtvo. Vypadalo to tu, jako by starosta města vydal vyhlášku o zákazu vycházení. O kterém jsem pochopitelně nic nevěděla.

Opřela jsem se zády o opěradlo kuchyňské židle a pohled nespouštěla z ulice, aby mi náhodou neunikl nějaký významný pohyb. Co jiného bych tady, v tomhle domě, v tuhle hodinu, přestě pět minut po půl jedenácté, měla dělat? Musela jsem se ušklíbnout. Obvykle takové myšlenky nemívám. Asi to bude tím vším, co se za poslední dobu stalo. Stěhování, zařizování všeho okolo domu, schánění zaměstnání...

Najednou, jako by mi tělem projel elektrický proud od hlavy až po paty. Cítila jsem se, jako by do mě uhodil blesk. Postavila jsem se na nohy tak rychle, že se mi povedlo převrátit židli, která s řachotem dopadla na třešnové dřevo podlahy v kuchyni.

Nevšímala jsem si toho, ani čehokoliv jiného, a rozešla se po schodech nahoru.

Při cestě se mi pod nohy vpletl Barney, který se na schodech objevil z ničeho nic, a začal vesele poskakovat. Asi si myslel, že když takhle běžím po schodech, že je to nějaký nový druh hry. Nechtěla jsem mu kazit tu dětskou radost a nechala ho v oné iluzi, přičemž jsem s ním ve stejném tempu doběhla až do ložnice, kde jsme se oba zastavili.

Musela jsem se smát, když na mě kulil svoje nechápavé psí oči a nakláněl hlavu na stranu, jako to dělají lidé, když něčemu nerozumí. A teď něčemu nerozumí právě Barney, ale vysvětlovat mu to by bylo na dlouho a k tomu by si hrál na uraženého, kdybych mu řekla, že to žádná hra nebyla. Mám proti sobě poštvaný téměř všechny na světe, Barney je teď jediný, s kým vycházím dobře.

Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a do klína si položila notebook a otevřela internetový vyhledávač, do kterého jsem zadala 'Scranton, nabídky práce'. Na stránce se mi načetlo několik webovek, které byly přehlceny informacemi, poptávkami, i nabídkami práce.