Recenze a 63 kritických shrnutí Hope (od Dennysskaa)

Recenze

Recenze celého příběhu (a srovnání se Sestrou pána zla) od Belet:

Obvykle bývá zvykem, že „popisek" představuje to nejlepší z „díla". Tentokrát jsem ovšem musela konstatovat, že mě „upoutávka" nejenom nezaujala, ale dokonce ve mně vyvolala pocit, že s „povídkou" není něco v pořádku.

Ten pocit se vrátil zhruba v druhém odstavci, když jsem poznala, co je špatně. Povídka [Tom Rojvol Raddle a Hope] je prakticky totožná s další povídkou od téže autorky – [Sestra pána zla (Harry Potter FF)].

Většina příběhu je o sbližování Hope a Toma. Což je provedeno čistě mechanicky. Když se mají dva lidi zamilovat, tak je řečeno, že se do sebe zamilovali – na nějaké budování vztahu, sympatie nebo chemii není místo.

Dalším fatálním selháním [Hope] je jazyk, kterým je „kniha" spáchána. Skládá se z českých slov, to ano, ale česky rozhodně napsána není. Slovosled, předložky, významy sloves – to vše je často špatně.

Kolem hlavní postavy září „čištění bílá barva", a možná proto jí „z oka vytečou slzy". Takových případů jsou tam desítky. Co s tím? Raději neřešit kdo má „čistokrevnou krev" nebo proč hrdinka používá výraz „na mé štěstí" a místo toho se zamyslet nad tím, jestli dnešní mladá generace netrpí akutním nedostatkem jódu.

Samotný děj se odehrává ve smyšlené realitě. Příběh, údajně zasazený do šestého ročníku Toma Raddla (1943-44, Bradavice), ve skutečnosti pluje v jakési mlhavě neurčené minulosti bez historických reálií či regionálních kulis. Klidně by se mohl odehrávat na Měsíci.

Formát, který autorka nabízí, by možná snesl šuplík – médium, v němž nezáleží na stylu, srozumitelnosti či souvislostech. Přitom výtka neplyne z požadavku dodržování jakýchsi předepsaných, zvykových zásad nebo konzervativních literárních norem. Není problém, že se děj nerozvíjí plynule a přeskakuje do různých časů a prostředí. Ani nevadí, že u postav nezaznamenáme žádný vývoj a jádro fabule zůstane nesrozumitelné. Fanfiction už toho „unesla" mnoho, zvládla by jistě i originální nápady autorky Dennysskaa. Jenže právě po nich není v knize ani stopy.

[Hope] nabídne mnohé z klasických témat a motivů OFC fanfiction; lásku zlomeného muže k rozervané ženě, (ne)přátelství, která nehrají žádnou roli, žárlivost, rozchody, ztráty (a nálezy), bolest, vraždu, pokus o sebevraždu, mučení, dále pak jedno těhotenství a jeden porod a taky několik neuvěřitelně vágních místy až komicky směšných sexuálních scén.

Mnohé z těchto témat a motivů se objevují také v [Sestře pána zla], ne-li všechny.

Hrdinka se v průběhu knihy pokouší o jakousi „razantní sebereflexi", jejímž výsledkem je zásadní a několikrát opakované poznání, že je „mocnější než Raddle".

Asi je také trochu cholerická, robot, má osm kamarádů a ovládá bílou magii. Pro čtenáře však zůstává postavou bez rozměru, konfliktu i dynamiky; prkennou a nepřesvědčivou deklamátorkou textu, který jí autorka vložila do úst v evidentním přesvědčení, že takto opravdu někdo myslí a mluví.

To, co je v knize [Hope] nad slunce jasnější, je fakt, že i přes erotické scény označené 13+, jediné, čím vzruší, je neuvěřitelná nesoudržnost, nenápaditost, nešikovnost a neohrabanost, s níž je napsána. Vyvstává otázka, co chtěla autorka svým dílem říct. Chtěla snad vyzkoušet možnosti žánru, ověřit, co „snese" literatura, prozkoumat sílu nervů čtenáře? Provokovat nebo snad záměrně nudit? To by ale nesměl výsledek působit tak nešikovně, upoceně a omezeně. Nezbývá než doufat, že napsaní a zveřejnění tohoto díla uspokojilo aspoň autorku. Čtenář totiž záhy zjistí, že dílo má pramálo co nabídnout a důvodem, aby otevřel a pročetl všechny kapitoly v této povídce, může být jedině nepravděpodobná zvědavost, zda je možné, aby následující kapitola byla ještě omezenější a trapnější než předchozí.

Pokud nakonec z téhle knihy ve čtenářově mysli něco zůstane, tak nikoli příběh, postavy či kompozice, ale sem tam nějaké neuvěřitelně humorné slovní spojení.

---

Recenze celého příběhu od Eresh:

Kdybych se měla pokusit vysvětlit zápletku této povídky, pravděpodobně by mi k tomu stačil jediný citoslovce. Zvuk by připomínal umírající zvíře, které před smrtí neuvěřitelně trpělo a nakonec podlehlo svým zraněním.

Jenže to asi nestačí. Příběh o Hope se dá shrnout v pár větách, i přesto, že má šedesát tři kapitol, každou přibližně po pět seti padesáti slovech. Přijde mi smutné, že cca třicet pět tisíc výrazů vystihují následující souvětí:

Mary Sue jménem Hope Jonsová se zamiluje do Lorda Voldemorta, který s ní chodí do školy a fyzicky ji týrá. Protože chce být Voldemort nejmocnějším kouzelníkem na světě, pokouší se všemožnými způsoby ukrást své životní lásce její unikátní a zcela vymyšlenou bílou magii (která je asi tisíckrát horší než magie černá), což se mu ale nikdy nepodaří, jelikož ho neustále něco rozptyluje.

Vydejte se společně s Hope a neuvěřitelnou hromadou OC (kteří v příběhu prakticky nejsou, ale stejně se dozvíme jejich jména, povahové vlastnosti a výšku v centimetrech) na zmatenou cestu magickým světem, který má s kánonem jen pramálo společného. 

Podklad byl rozcupován na kousky a z toho, co zbylo, se poslepu vybíral materiál, který byla autorka nakonec ochotná použít. Pokud by vás snad příběh o Hope neuspokojil, můžete se vždycky pustit do čtení příběhu o její a Voldemortově dceři Harmony. Jsem si jistá, že bude ještě delší, zmatenější a kánonu se vymykající než je ten o její matce.

Příběh je psaný hovorovou češtinou, nechybí peprné výrazy a gramatické hrubky, včetně nespočtu překlepů. Některé kapitoly jsou prakticky jen holý dialog, který čtenáře nijak nevtáhne do děje. Chybí jakýkoli popis prostředí, který by byl delší než pár vět. Charaktery se nijak zvlášť nevyvíjí, protože je všechny přebíjí přítomnost hlavní hrdinky. Hope se do Voldemorta zamiluje bez zjevné příčiny. Její náhlá náklonnost je jediný spád, který v povídce objevíte. Zbytek je jen vata, ploché diskuze a prznění kánonu. Jsem si jistá, že v něčem se autorka předlohy držela, ale tyhle světlé body jsou zastíněny špatně vystavěnou zápletkou a gramatikou, která nepokulhává, ale spíš se plazí, protože přišla o obě nohy.