Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

1.

   Stalo se to před šesti lety... Bylo mi deset. Když jsem přijela domů ze školy a uviděla před naším domem zaparkovaná auta všech našich příbuzných. A v tu chvíli už jsem tušila že se něco děje.

 Když jsem vešla do chodby a uviděla v obýváku maminku plakat... jediný co mě napadlo je , kde je taťka a proč maminku neutěšuje. Když jsem vešla... maminka se rozplakala ještě víc a rozběhla se ke mě. Objala mě a plakala mi na rameno... V deseti letech si neuvědomovala co se stalo. Dokud ke mě nevzhlédla a s uplakanýma očima neřekla tu větu, která mě změnila. "Taro... Miláčku můj... Tatínek nám umřel..." 

  V tu chvíli se mi zbortil svět. Stála jsem tam jako přikovaná a nevěděla co dělat... Nic si z toho až moc nepamatuju... jen to že jsem se ocitla v ukrutných hysterákách v posteli a řvala tatínka...

  Další dny se jen táhli až do mých šestnácti let. Změnila jsem styl... chování... společnost.. život. Jak vás taková tragédie zasáhne... To se nedá ani vysvětlit... ta bolest... je to jako by vám pomalu roztrhávali kůži... pak vyškubávali maso a nakonec zlámali kosti... A celou dobu jsem všechno cítili... Nepopsatelná bolest... 

 Ale teď... mi život připletl do života další změnu... Střední školu... Vůbec nevím co od toho čekat... Snad tam bude alespoň jedna holka, co by byla normální. Hlavně tam bude spousta kluků, kteří po mě zase vyjedou... Nikdy nechci kluka... niky nechci aby moje děti trpěli tak jako já... Nikdy nechci trpět tak jako moje mamka... 

  Dobře... mobil... klíče... zámek... vše mám... Boty... a můžu jít. Vyšla jsem na ulici. Rozhlédla se a vyšla. Má škola je od našeho domu asi půl hodiny cesty vlakem. A vlakové nádraží je od mého domu kousek. Šla jsem po ulici se skloněnou hlavou. Na vlakovém nádraží jsem se dlouho nezdržela... hned jak jsem přišla, vlak přijel. 

   Miluju cesty vlakem.... poslouchat to jak vám koleje bouchají pod nohama. A nic jinýho, na čem by záleželo... To nebezpečí, kdy se může cokoliv pokazit a prostě se zřítíte... Vždycky je tu naděje... Vždycky můžete umřít, aniž by jste to čekali... Kdyby nebylo mamky, dávno bych s tím čemu se říká život skončila. Jenže to je to nejsobečtější a to poslední co bych mamce udělala. 

  Půl hodiny uteklo jako voda. Vystoupila jsem z vlaku a šla do města. Kde přesně je škola jsem nevěděla, ale přibližně jsem tušila... šla jsem cestou, kterou jsem si myslela že to je... A najednou jsem se ocitla před majestátní budovou s nápisem Střední odborná škola ekonomická...

  Nadechla jsem se a vkročila na první schod...