Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

16.

 Mluvit s mojí mámou se mi nechtělo o samotě a tak jsem požádala Dana. Jeremymu jsem se o to říct bála. Přeci jen, nevím jak by reagoval na to, že jsem nějaké monstrum, kterýmu z rukou lítá elektřina. Bojím se, že by to vzal špatně a toho, že bych o něj přišla. 

  Byla jsem napnutá jako špagátky. Bála jsem se, co mi máma poví. Bála jsem se i toho, že mě pošle někam na léčení, nebo že mě zapře. Málo kdo má asi děti, s tajnou schopností. A ještě k tomu tak nebezpečnou. Beru třeba šestý smysl, ale tohle je pro normálního člověka trochu moc. Ale... já vlastně nejsem normální člověk. 

  Před naším barákem jsem stála asi minutu, dokud Dan nezaklepal. Mamka nám otevřela a koukala na mě s otevřenou pusou, protože jsem jí ráno neoznámila, že si přivedu návštěvu. "Ahoj mami. Tohle je Dan, je to kamarád." Slovo kamarád jsem hodně zdůraznila. Dan k mamce natáhl ruku a ještě jednou se představil. 

  Máma nás zavedla dovnitř, teda Dana zavedla, já jsem se doma vyznala. Logicky.  "Tak to vyklopte. Tváříte se oba strašně. Něco se stalo a opovaž se zapírat Taro." 

  Dosedla jsem na gauč a máma si sedla vedle mě. Dan se usadil na proti nám v křesle a svíral v rukou hrnek s čajem, který mu máma udělala. "Mami... Říkali jste mi vždy s tátou vše ?" Máma na mě vykulila oči, ale přikývla. Ale už to že zaváhala mě akorát utvrdilo v tom, že se něco tají. Vyhrnula jsem si rukáv a myslela na elektřinu. Jak mi běhá po ruce a jak tam vytváří záblesky energie. Oči jsem otevřela a podívala jsem se na svou ruku. Bylo to přesně jako moje představy. Na ruce mi problikávali modré a žluté záblesky. Zvedla jsem oči a podívala se na mámu, která měla v očích slzy. "Řekni mi mami, co jsem zač." 

 Máma se se slzami v očích nadechla. "Kdyby to bylo jen na mě, nikdy bych ti to neřekla. Ale bohužel tahle věc si najde způsob, jak se to má někdo dozvědět. Řeknu ti vše. Já a tvůj táta jsme se poznali na zábavě, to už jsem ti říkala. Ale nebyla to ledajaká zábava. Byla to zábava lidí z Říše stínů. Vzal mě tam kamarád, kterej do ní patřil stejně jako tvůj táta. Tvůj táta byl mněňavec. Jinými slovy byl na půl zvíře, konkrétně vlk. A to byl taky důvod, proč jsme nikdy neměli kočky." Zakoulela očima. "Ale to mně nijak netrápilo, důležité je to, že si se narodila člověku a měňavci. Byla si narozená v roce Víl. To znamená začátek nového tisíciletí.  Mohlo to být jinak, kdyby ses narodila v jiný rok, nebo kdyby se v tobě probudili geny tvého otce, ale to se nestalo. Stalo se něco horšího. Jsi Síla Taro. Ty jsi byla předurčená k tomu, aby si zachránila všechny tři říše před zkázou. Budí se temné síly. Rodí se spřízněné duše. Tohle už tu jednou bylo, ale díky pětce Sil byla tato pohroma zahnána. A ty si teď jedna z nich." Vzala mě za ruku. 

   Dan se napřímil v křesle. "Pět se postaví mezi světlo s stín, zastaven tak bude všechen splín. V jejich rukou je spása světa, zaplatí se tvrdá cena. Narozeni v roce víl, pět bez jednoho a temnota zvítězí." Řekl s  očima upřenýma k zemi. 

  "Tak počkat... Vy dva jste se na mě domluvili že jo ? Já nemůžu zachránit svět... mám problém s tím abych žila vlastní život a ještě se starat o životy jiných ? Nemůžu být ta vaše Síla !" Dan ke mě v mžiku přiskočil a popadl mě za ramena. 

  "Taro klid ! Tohle teď není tvůj problém... teď zbývá to tě ochránit... Jestli to někdo ví, tak po tobě půjde hodně lidí. Musíš se tvářit jako by nic a nikomu... NIKOMU to neříkat."