Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

17.

  Seděla jsme na posteli a přemýšlela, jak se tohle mohlo tak strašně zvrtnout. Já ? Já mám být tajemná síla, která zachrání tři světy o kterých neví že vůbec existujou ? Ještě teď jsem se srovnávala s tím, že nikdy nebudu mít poslední tanec otce s dcerou a teď si mám připustit, že mi chlap o kterým jsem si myslela že lepší není lhal ? Moje hlava a srdce odmítali tihle skutečnost přijmout. 

   V hlavě mi kolovalo tisíc myšlenek a milion otázek, na které jsem neznala odpověď. Na hrudi mě tlačilo. Víc a víc. Pak už se to nedalo snést... Nemohla jsem dýchat a z očí mi nekontrolovatelně tekli slzy. Zatínala jsem ruce a nehtama si ryla do rukou. Bolest. Strach. Samota. Tohle vše v jednom a v extrémních rozměrech. Znala jsem to. Cítila jsem to dost často, když nám zemřel táta. Psycholog to nazval záchvaty paniky. Pocit, že na světě už není nic v pořádku a že na všechno to špatné jsme úplně sami. 

   Nejdelších pět minut, co jsem si mohla představit. Tenhle záchvat trval dlouho. Obvykle jsem ho mívala jen pár vteřin... ale teď mi to připadalo jako věčnost. Věčnost plná utrpení a když jsem se koukla na mobil a s politováním zjistila, že to bylo dlouhých pět minut, bylo jasné, co musím udělat. Potřebuji rovnováhu. Potřebuji, aby mě někdo objal a řekl mi, že to bude dobrý, aby alespoň něco, bylo tak jak má. Musela jsem vidět Jeremyho. Sama jsem se divila, jak debilní nápad to byl, ale nebyl neuskutečnitelnej. Bylo devět, což znamenalo, že do odjezdu vlaku za Jeremym zbývalo půl hodiny. Rychle jsem se oblékla popadla mobil a zavolala na mámu, že jedu pryč. Ku podivu jí to ani moc nevadilo. Asi pochopila, že potřebuji být jinde. Obula jsem si boty  a na vlak dorazila na minutu přesně. Ve vlaku jsem se snažila vypadat vyrovnaně a nepůsobit dojmem, že se něco děje, abych nezpůsobila rozruch... 

   Vystoupila jsem na zastávce, kde jsem potřebovala a utíkala známou cestou až k domu, kde byla ta párty. Od tohoto domu jsem věděla, že je to pár metrů k Jeremyho domu. Utíkala jsem tím směrem. Před dveřmi jsem se zastavila a nadechla se. Zaťukala jsem na dveře a s potěšením poslouchala šourající se kroky po podlaze. Když se dveře otevřeli, uviděla jsem jen bosé nohy v dlouhých teplákách. Zvedla jsem hlavu a uviděla Jeremyho s mokrou hlavou. Neměl na sobě tričko, jen ty tepláky. Když uviděl moje uplakané oči, vtáhl mě dovnitř a objal mě. Hladil mě po zádech a vískal se mi ve vlasech. Políbil mě do vlasů a já věděla, že moje chybějící rovnováha se vrací. A byla úplně zpět, když mě Jeremy vzal do náruče a tím mě celou objal. 

  V celku jsem ani nevěděla jsem se to povedlo, ale na jednou jsme seděli na gauči. Byla jsem schoulená v jeho náručí. Nic neříkal. A já nevěděla, jestli je to tím, aby mi pomohl, nebo proto že to radši nechtěl slyšet. Po chvíli jsem zvedla hlavu a políbila ho na rty. Odtáhl se on a poprvé za tu dobu promluvil.  "Chceš o tom mluvit?" 

   Nechtěla jsem, ale musela jsem. Musela jsem mu říct pravdu. I když nás to možná rozdělí. Musela jsem. "Jak už jsem ti asi říkala před šesti lety mi umřel táta. Byla to pro mě strašná rána a jen málo kdo ví, jak moc to bolí někoho takhle důležitého ztratit. Udělala jsem hodně nesmyslnejch chyb a uvědomuji si to, ale to nejhorší mi udělala máma s tátou. Nelekni se prosím." Vyhrnula jsem si rukáv od mikiny a snažila se myslet na energii proudící mými žilami. Na modro žluté paprsky, jež mi tančí na dlani. Myslela jsem na to, dokud jsem neucítila dotek na mých prstech. Otevřela jsem oči a z úlekem zjistila, že jsou to Jeremyho prsty. Neublížila jsem mu. Nevím proč, ale jako by mu moje energie už nemohla ublížit. Nechápala jsem to po incidentu ve škole. Ale bylo to jedno. "Můj otec byl měňavec vlka a matka člověk. Jsem z poloviny člověk stínů. Jsem Síla, která má zachránit svět. Celý život mi to tajili. Nevím jak se s tím vypořádat, ale důležité je to, že pokud to někdo zjistí. Umřu." Jeremy se na mě koukal, jako dítě, kterému babička vypráví pohádku. Potom se koukl na mou ruku. Jeho rukou mě chytl pod bradou a políbil mě. Přistrčil si mě k sobě blíž a já si až teď uvědomila, že nejspíš mu musí být nepohodlné, že na něm sedím. 

   "Ani to nezkoušej..." Řekl kdy jsem se snažila sesunout zadek z jeho stehen. Potom mě zase políbil. 

  Jak jsem si mohla myslet, že by mě nechápal. Jeremy... zrovna on. Mohlo se stát cokoliv, ale nás dva nic nerozdělí.