Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

7.

   Sedla jsem si k notebooku a přátelství přijala. Chvíli nic. Tak jsem se zvedla a šla si dolů udělat čaj. Uvařila jsem si do velkého hrnečku černý čaj, který mám nejraději. Osladila jsem si ho medem a šla jsem s ním nahoru. Položila jsem hrníček vedle notebooku a podívala jsem se na obrazovku. Dvě upozornění. Napsal mi Dan a... Jeremy. Jako první jsem odpověděla Danovi, protože by se mohlo stát, že bych na to pak zapomněla. Napsal mi jen jak se mám a že si dnešek moc užil. Na to jsem mu nemohla napsat nic, než pravdu a to, že jsem si ho užila taky. Tak jsem překlikla na chat s Jeremym. "Ahoj." Panika! Zase. Co mám napsat... Čau je pohrdavé. Ahojky je vtěrné. Ahoj připadá v úvahu, ale je to... Není to divné... Ne... Co by mělo? 

 "Ahoj."  Seděla jsme a nervózně si poklepávala nohou. Když jsem uslyšela staré známé cinknutí, skoro jsem spadla ze židle. 

 "Jak se máš?" Ano... Asi by jste si řekli...nevinná otázka... ale i ta mě poslala do kolen. 

  "Dobře... Jak ty?" Jo... strašně originální... Do toho mi psal Dan. Asi jediné to, mě drželo. Psal mi o tom jak by se mnou zase rád šel. A že klidně můžeme jít příští víkend na večírek, který pořádá jeden čtvrťák. Řekla jsem že půjdu ráda. 

  "Jo... tak nějak to jde. Viděl jsem tě dneska ve společence... Pamatuješ?"   

   Jak bych si to mohla ksakru nepamatovat ! Ty krásný, uhrančivý oči mě pronásledují ještě teď! "Ano... Pamatuji... " 

   Zase chvíli nic. Pak si to zobrazil a dlouho jsem koukala na tři tečky, které signalizovali, že píše. "Jo... Promiň že jsem na tebe tak civěl... Už jsem se na tebe koukal první školní den a připadáš mi zajímavá. Máš krásné oči... Takové se jen tak nevidí. Strašně moc bych tě chtěl poznat, jestli ti to nevadí." 

  Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. A nevím proč, ale už teď jsem věděla, že tohle neskončí dobře... Že budu s tímhle klukem nešťastná... alespoň ze začátku. Ale nedalo mi to. "Děkuji. Taky máš moc hezké oči. Myslím to vážně. A  pokud se chceš sejít, nebo si jen psát. Nemám problém." 

  Zase ty otravné tři tečky. "Dobře. Rád se s tebou sejdu. Ale kde a kdy ?" 

  Zamyslela jsem se, kde... Ale věděla jsem jen kde je park a obchod s tou dobrou pizzou. "Nevím. Vůbec to v okolí naší školy neznám. Nejsem místní." 

  "Nevadí. Mohli by jsme se sejít před školou. Třeba zítra?" 

  "Dobře... A v kolik ?" Snad to nebude po škole. Vlak mi jede deset minut po tom, co skončíme.

  "O poledce ? Máme jí stejně..." Nával euforie... Přesně tohle. 

  "Dobře... Takže okolo dvanácté ? Ještě mám oběd." Domluvili jsme se úplně v pohodě. Pak mi došlo, že jsem celou dobu zanedbávala Dana. Rychle jsem mu šla odepsat. Ptal se mě kde jsem. Řekla jsem mu, že jsem si psala s Jeremym. To co mi napsal, bych raději nikdy neslyšela. "Taro... Dávej si na něj pozor. On je divnej. Prej se umí dostat lidem do hlavy. A hlavě je to fronťák. Zahrává si s hodně holkama. Prý. Osobně ho neznám, ale mám o tebe strach. Buď opatrná prosím." 

  Fronťák.  Nemám v plánu s ním nic mít.  Nikdy se nezamiluji. Nikdy nechci trpět. NIKDY!!