Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

20.

  Odmítala jsem si připustit, že bych mohla nechat Jeremyho být. V šatně jsem si sedla ke skříňkám a zabořila si ruce do dlaní. Zavřela jsem oči a rozvzlykala se. "Nenecháš ho jít? Fajn. Tak si ho najdi ty hlupačko" Ozval se známý protivný hlas. Rychle jsem zvedla hlavu. Vyskočila jsem na nohy  a rozběhla se do schodů. Jeremy měl mít přestávku a když nebyl se mnou, bylo jediné místo kde by mohl být. Společenská místnost. 

   Otevřela jsem dveře a s politováním zjistila, že tady není. Strach a panika se mnou cloumali. "Hej, kde je Jeremy ?" Řekla jsem jeho spolužákovi.

   Ten se otočil od kulečníku a prohodil jako by nic. "Před chvíli sem přišel nějakej týpek a odvedl ho." Otočila jsem se k oknu vedoucí před školu. Viděla jsem Jeremyho a nějakého muže, jak ho cpe do auta. zděsila jsem se. Podlomili se mi nohy. Před očima se mi zatemnilo a pak už jsem neviděla nic. Ztratila jsem vědomí.

Pobrala jsem se až v nemocnici. U mé postele seděl Dan a mamka. Když jsem se začala probouzet Dan vyskočil a chytil mě za ruku. Usmála jsem se. Viděla jsem úlevu v jeho očích, když můj úsměv opětoval. "Dane..." 

 Přitiskl mi prst na pusu. "Vím to. Koukl jsem se ti do hlavy. Pomůžu ti ho nají. Ale něco mi slíbíš." Přikývla jsem a on mi ruku víc sevřel. "Pokud to bude nebezpečný moc. Utečeš a necháš to na mě. Jasný ?" Vykulila jsem na něj oči a zavrtěla hlavou. "Slib mi to Taro. Nenechám tě kvůli němu umřít !" Zarazila jsem se. Vztek mu sršel z očí a bylo vidět, jak mu v puse rostou špičáky. Přikývla jsem a pohladila ho palcem po ruce. Pomalu se začal uklidňovat. Pak se zase posadil. 

   Na mojí postel se posadila mamka. "Zlatíčko. Strašně mě mrzí že jsem ti lhala a ještě víc to, co se stalo tomu tvému hochovi. Ale v jednom má Dan pravdu. I kdyby si ho zachránila, musíš ho nechat jít. Může vás to zabít oba." 

  V tom mi něco došlo. "Mami..." Vydala jsem ze sebe sípavě "Jak umřel táta?" 

   Máma si promnula oči, jako by se přesně téhle otázky bála. "Když jsem se s tvým otcem do sebe zamilovali věděl, že tím riskuje. Dlouho jsme žili v pohodě, ale jednou někdo zaklepal na dveře. Tvůj otec se dobrovolně vydal a tím zachránil mě i tebe. Zabili ho, protože se zamiloval do obyčejného člověka." 

   Slzy se mi kutáleli po tvářích. "Kdo ?" Zeptala jsem se. 

   Mamka se k odpovědi neměla a tak jsem jí otázku zopakovala. "Taro... teď máš strašnou sílu. Když ti to řeknu, slib mi že nic neuděláš." To jsem slíbit nemohla. Chtěla jsem vidět toho parchanta co to udělal na lopatkách. Chtěla jsem aby prosil o svůj život. Chci vidět, jak se mu život vykrádá z očí. Mlčela jsem. Ale pokračovala. "Je to hrabě. Úhlavní nepřítel krále. Jmenuje se Johanes." 

   Johanes. Už teď jsem to jméno nemohla ani slyšet. Chytla jsem mamku za ruku. "Mami... Já... ho zabiju." Mamka se na mě zděšeně podívala. Usmála jsem se a musela jsem něco vyzkoušet. Pustila jsem její ruku a představila si elektřinu, jak hojí moje rány. Jak mi dává novou sílu. A pomohlo to. Posadila jsem a sundala jsem si  hadičky z ruky a sesunula jsem s z postele. Na křesle bylo položené moje oblečení. Zaplula jsem do koupelny a převlékla se. Pak jsem čapla Dana za ruku a vlekla jsem ho k jeho autu. Koukal se mi do hlavy, takže věděl naprosto přesně, kam jedeme. 

   Doma jsem si sbalila pár věcí a vyjeli jsme na cestu. Nevěděla jsem kam jedeme, ale Dan to věděl... A to stačilo.