Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

11.

   Sobota ráno. V deset mi jel vlak do města, kde bydlel Jeremy. Plán byl, že půjdeme ven s psíkem, o kterém jsem věděla jen že se jmenuje Robin. A pak jsme měli jít na párty, kterou pořádal nějaký kluk z okruhu jeho přátel. A ve dvě hodiny ráno mi jel vlak zpět domů. Což znamená, že budu okolo třetí doma. Mamka s tím neměla problém a když viděla můj úsměv, byla ráda.   

   Sice bylo venku ještě teplo, ale večer už by tak moc být nemuselo. Oblékla jsem si kraťasy a tričko a do vaku jsem si sbalila kalhoty a mikinu. Vzala jsem si do ruky jablko a šla se obout. 

   V devět padesát pět jsem celá natěšená seděla ve vlaku. Nebyli jsme s Jeremym domluvení, jestli na mě bude čekat. Nějak jsem na to zapomněli. Když tak mu napíšu. Byla jsem tak ráda, že jsem si odmítala připustit jakýkoliv problém. Sluchátka mi hráli celou cestu, ale stejně jsem hudbu moc nevnímala. V hlavě mi běhali obrázky toho, co budeme dělat. 

   Na zastávce kde jsem měla vystoupit jsem vystoupila. Šla jsem přes nádraží. Jeremy nikde. šla jsem dál a vytahovala mobil. V tom mě někdo chytil okolo pasu a já se podívala do strany, kde byla postava. Sundala jsem si sluchátka. Jeremy ! "Sakra vyděsil si mě!" Spustila jsem na něj. 

   Zasmál se. "Ale snad by se nám náš trpaslíček nelekl... " Jen pro informaci. Byla jsem asi o hlavu a půl menší než on. "Tak jo... Víš kam jdeme?" Zavrtěla jsem hlavou. Očividně měl dobrou náladu. "Ne ? Tak byli jsme domluveni, že vezmeme Robina ven..." Zasmála jsem se. 

   "To vím... já se lekla že změna plánu. Máte tu nějakej obchod, kde mají energeťáky?" Zeptala jsem se. Zastavil se a chytil mě za ramena. 

  "Tak hele... S tímhle to na mě nezkoušej..." Koukal se mi zpříma do očí. "Nebudeš to pít. Strašně ti to ubližuje a na to se koukat nechci. Jasný ? A nezkoušej nic o tom, že jak začneš špatně se přestává... To už jsme řešili..." Už jednou mi říkal, že nerad vidí když to piju. Vlastně mi to říkal skoro každý den. Protože mě s ním viděl. 

  Šli jsme po městě a mě připadalo až neuvěřitelné, že jsme se ani jednou nezastavili, nebo nepřestali mluvit. Když jsem došli k němu domů a vešli jsme na zahradu, přiběhl ke mě pes. Byl tak krásnej. Klekla jsme si do trávy a mazlila se s ním. Byl to husky... Byl tak úžasnej. Jeremy se na mě díval a smál se. Protože jsem na toho psa mluvila. Asi takhle : "Ty si krášněj... No jo... ty si takový střevo..." A další takovýhle voloviny. "Tak jo... Robine!" Zavolal Jeremy na psa a on za ním běžel. Připnul ho na vodítko a šli jsme. 

   Procházeli jsme kolem rybníka... Loukami... A na konec jsme si sedli na kameny a povídali jsme si. Cítila jsem se nekonečně. Byla jsem s ním ráda. Ale hlas v mé hlavě odmítal utichnout. NEZAMILUJ SE ! BUDEŠ TRPĚT ! Nevěděla jsem, jak se toho zbavit. 

   Pak jsem šli zpátky k Jeremymu. Překvapilo mě, že doma nemá rodiče. "Kde máš rodiče?" Zeptala jsem se. 

    "Bydlím sám... Platím si nájem a vše... rodiče bydlí ve městě asi padesát kilometrů od tud. Táta je místo prezident jedné firmy a máma je primářka v nemocnici. Takže mi vlastně nájem platí oni." Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Dvěma prsty mi jí zavřel a zasmál se. "Máme asi dvě hodiny... Máš hlad?" Neodpověděla jsem. Koukla jsem se do země. I když jsem ho měla, nechtěla jsem u něj jíst, protože mi to přišlo nevychované. "Dobře... Něco ti přinesu. Sedni si na gauč." Sedla jsem si a čekala na jídlo.  

    Přinesl mi toust. Vlastně tři a sobě čtyři. "Najez se... Pak se převlékneme a půjdeme... Jo ?" Přikývla jsem a s chutí se zakousla do toustu.