Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

4.

  Ráno jsem vstala a oblékla si to, co jsem si připravila. Což bylo černé tričko a tmavě modré kraťasy... Vzala jsem si boty a šla na nádraží... Cestou jsem si koupila energeťák a čekala na vlak. A jako obvykle jsem dlouho nečekala. Vlak tam přijel asi za minutu. nasedla jsem do něj a jela do školy. Cestou jsem poslouchala písničky a četla si knihu. Když se objevila zastávka kde jsem měla vystoupit, zvedla jsem se a šla jsem. Stejnou cestou jako včera jsem se vydala do školy. 

  Před školou jsem se zastavila a zase se nadechla. Vkročila jsem tam a šla se sklopenou hlavou do šatny. Přezula jsem se a dala si na skříňku zámek. Potom jsem šla nahoru do třídy. Moc jsem se nerozhlížela. Dokud mi někdo nezaklepal na rameno. Rychle jsem se otočila a vytřeštila oči. Daniel... Se zářivým úsměvem řekl "Ahoj... Platí dnešek ?" 

   Tak trochu nesměle jsem se usmála a přikývla jsem. Usmál se a rukou si prohrábl hnědé vlasy. "Tak jo... Copak máš ?" 

   Odhrnula jsem si vlasy z očí. "Asi češtinu... A.. A ty?" Nechápala jsem proč koktám...

  "Já mám matematiku... Tak se uvidíme o poledce..." Usmál se na mě a mě to donutilo se usmát taky... Sklonil hlavu a uchechtl se. "Tak zatím..." Řekl a odešel. Otočila jsem se a šla jsem taky do třídy.

  Sedla jsem si do lavice jako před tím. Za mnou furt štěbetaly holky. Jedna z nich se na mě usmála a podala mi ruku "Ahoj, jsme Naty... Ty si... Tara ?" Podala jsem jí ruku a přikývla jsem. "Ráda tě poznávám..." Řekla dívčina se smíchem. "Ty si B. že? " Opět jsem přikývla... "A koukám nejsi příliš hovorná... Ale nevadí... " Zazvonilo. "No... ráda jsem tě poznala. " 

  Otočila jsem se  k učitelce a snažila se soustředit. A chvílema bych řekla že se mi to i podařilo... Ale stejně jsem čas od času utekla pryč. Těšila jsem se na oběd a pak když přišel, tak mi srdce tlouklo jako o závod a nemohla jsem se soustředit. Když jsem snědla oběd a šla se převlíct do šatny, klepali se mi ruce... Srdce bych přísahala že mi vyskočí z hrudi. Vzala jsem si boty a šla ke skříňkám druháků. 

   Daniel tam stál opřenej o skříňku. Když mě uviděl odlepil se od skříňky a šel ke mě. "Ahoj..." Řekl mi s úsměvem. Snažila jsem se nesmát. Pozdrav jsem mu oplatila. "Tak kam půjdeme?" Zeptal se pořád s úsměvem na tváři.

  Podívala jsem se do země. "Nevím... Neznám to tady." Usmál se dal mi ruku na rameno. Bylo to milé gesto, ale nevěděla jsem co tím zamýšlí.

  Usmál se. "Tak... Nedaleko školy je park. Pak náměstí a nebo můžeme letět na měsíc..." 

  Vykulila jsem oči a zasmála se. "Tak... můj úkol splněn... Směješ se. Takže ? Park ?" Přikývla jsem. A vyšli jsme. Povídali jsme si a já jsem se opravdu bavila. Procházeli jsme parkem a mě přišlo, že se známe strašně dlouho... A měla jsem pocit, že bych mu mohla říct cokoliv. Chtěla jsem s ním trávit víc času... Poznat ho. A připadalo mi, že on chce to samé. Povídali jsem si o škole, o rodině... Řekla jsem jak jsem přišla o tátu a když jsem začala natahovat, vzal mě za ruku a řekl že to bude dobré. Když jsme se pak museli vrátit, šel mě doprovodit ke třídě. Před všemi.... Moc jsem si vážila toho, že se za mě nestydí... že se ke mě hlásí... 

   Celý zbytek školního  den jsem si proseděla v lavici a pak jsem jela vlakem domů. Strašně jsem se těšila na Facebook, až si zase napíšeme. A to se taky stalo... Usnula jsem s mobilem v ruce.