Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

2.

  Nová škola... Všude kolem mě byli starší kluci. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Šla jsem po chodbě. Pořád jsem koukala kolem sebe jestli neuvidím cedulku cedulku s nápisem 1.A. Naše třída byla jak jinak, než úplně nahoře. Což znamená že budu muset každý den procházet okolo všech těch lidí... No nic. To se zase jednou ozvalo moje štěstí. Nadechla jsem se, sklonila hlavu a vešla do třídy. Došla jsem k lavici, která byla u okna a pokud jsem si to správně uvědomovala byla třetí. Sedala jsem si a až teď jsem zvedla hlavu. Porozhlédla jsem se po třídě... Převážně tu byli kluci. Za mnou seděli dvě holky a už teď mě štvaly tím, jak furt štěbetali. Nejsem nějak velký student... ale mám ráda, když mám co nejlepší známky. 

  Zazvonilo a do třídy nám nakráčela dáma na vysokých podpadcích. Černou sukni a bílé tričko. Na první pohled nebyla moc sympatická. Vyndala jsem si diář a propisku z tašky a položila to na stůl.  Paní učitelka se nám představila jako Marie... Příjmení jsem si nezapamatovala. Řekla nám že si máme přinést zámek od skříňky a nějaké peníze na výlety a učebnice. Pak jsme se šli podívat po škole... Šatnu se skříňkama jsme měli dole. Kdyby to byl normální obytný dům řekla bych že je to sklep. Měli jsem si vybrat číslo skříňky a za tím co se všichni cpali tak, aby měli skříňku co nejblíž k vyšším ročníkům, já jsem si vzala tu co na mě zbyla. Skříňka s číslem 108. 

  Pak nám ukázala kde je ředitelnu a sekretariát. Pak jsme se byli kouknou do počítačových učeben a na internát. Ale ten šel trochu mimo mě. Rozdala nám čipy na oběd a vstup do školy. Jako poslední jsme se byli kouknout na školním dvoře a pak nás pustila domů. Z naší třídy jsem šla dolů po schodech. Procházela jsme vestibulem pořád se skloněnou hlavou, když v tom do mě někdo vrazil. Parta kluků se prohnala kolem mě. Jeden z nich se zastavil a podal mi ruku. Usmál se na mě a pomohl mi se zvednout. "Promiň..." Usmál se a zase utekl za nimi. Koukala jsem se za ním a snažila jsem vzpamatovat. Pak jsem se probrala a vyšla ven ze školy. 

  Před školou už stálo hodně lidí, kteří nejspíš čekali na odvoz. Pořád jsem měla v hlavě ty krásný hnědý oči, které mi pomohli se zvednout. Koukla jsem se na mobil a zjistila že mi vlak jede za půl hodiny. Rozešla jsem se a trochu přidala do kroku. Došla jsem na nádraží a měla to jen tak tak, protože jsem se ještě musela stavit v jednom obchodu a koupit si energeticý nápoj. Seděla jsem ve vlaku a pila energeťák... Byla jsem sama ve vagónu, teda skoro sama. Na druhé straně vagonu seděl kluk. Co jsem tak zpozorovala měl černou mikinu a asi blonďaté vlasy. Dala jsem si sluchátka do uší a vytáhla knížku. Miluju čtení... Už jen proto že mi umožňuje se dostat do jiných a šťastnějších světů, než je ten můj. K tomu tóny co mi hrají v uších... Cesty vlakem nebo autobusem jsou skvělé. 

  Dokud nepřijde vaše zastávka. Rychle jsem se zvedla a vyskočila z vlaku. Šla jsem cestou domů... Ty hnědé oči mě pronásledovali dál... A pronásledovali mě i po tom, co jsem došla domů... Pustila si písnička na plno a plácla s sebou do postele. Nevím jaký jsem z toho měla pocit... ale věděla jsem, že se do nich nikdy nesmím zamilovat... Nesmím od toho něco čekat... protože zklamání bolí...