Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

9.

    Polibek trval ještě nějakou chvíli. Když se ode mě odtáhl, jako bych se vrátila do reality. Otevřela jsem oči. "Proč si to udělal?" Zeptala jsem se s pohledem mířeným na jeho rty. A dostala jsem chuť ho políbit znovu.

   "Protože jsem to chtěl já i ty... Protože to chceš i teď..." Pohladil mě po tváři. "Líbíš se mi... Moc. Myslel jsem, že budeme kamarádi... ale tohle je silnější, než já." Koukl do země, jako by ho to mrzelo. Podívala jsem se na něj. "Lituješ toho?" Zavrtěla jsem hlavou. Až teď jsem si uvědomila že mám prsty stále na jeho krku a položené na jeho ramenou. Sundala jsem je. A když jsem je měla asi v polovině jejich cesty do mých kapes, Jeremy je zachytil a dal je zpátky na jeho ramena. "Nech je tam..." Přikývla jsem. "A odpověz mi... Lituješ toho?" 

   Podívala jsem se mu do očí. Měl je ustarané. Jako by se bál, co řeknu. "Ne." Řekla jsem to rozhodně. Nebo jsem to alespoň chtěla. Usmál se a pohladil mě palcem u ruky po krku. Po těle mi naskočila husí kůže a trochu jsem se zachvěla. Zasmál se. Koukal mi do očí. Pak se podíval na mojí pusu a začali se mu třást rty. Zevnitř jsem se kousla do rtu. 

  Podíval se mi do očí. "Tohle nedělej..." Cítila jsem jak se mu ruce na mém krku klepou. Nevěděla jsem co. Ale kousla jsem se znovu do rtu. Tentokrát už z venku. Dělám to, když jsem nervózní. "Ale dost..." Řekl a přitáhl si mě k sobě. Rukou si přitáhl mojí hlavu a políbil mě. Pak náš polibek prodloužil. Mezi polibky mě kousl do rtu. Když se ode mě odtáhl zůstali jsme u sebe čely. Pochopila jsem to. A najednou moje NIKDY SE NEZMILUJI zmizelo. Nezamilovala jsem se. Ale byla jsem malinký krůček od toho aby jo. Usmál se. 

   "Teď to možná úplně zkazím, ale asi za pět minut nám začíná hodina." Pohladil mě po vlasech. Přikývla jsem. Tak moc se mi od něj nechtělo. Připadalo mi, že jemu se taky nechce... Protože se neodtáhl. "Taky se mi nechce..." Řekl z ničeho nic. Podivila jsem se. Jsem si jistá, že jsem to nahlas neřekla. Odtáhl se a vzal mě za ruku. "Musíme..." 

   Šli jsme parkem směrem ke škole. Byl to kousek. Ale i tak jsme přišlo oba pozdě. V šatně jsem se přezula a vzala si tašku. Jeremy se ještě u mě zastavil. "Napíšu ti..." Řekl s úsměvem. Přikývla jsme a usmála se. "Tak zatím" Řekl a odešel.

   Doběhla jsem do třídy. Učitelka tam opět ještě nebyla. Tak jsem si sedla do lavice. Celý zbytek školy jsme byla jako v oblacích. Povídala jsme si s Naty, odpovídala na otázky. Ve vlaku jsem přemýšlela. Nevím, jestli jsem byla šťastná, nebo ne. Ale ať ten pocit byl cokoliv... Chtěla jsem ho víc. Těšila jsem se až doma zapnu notebook a budu si s ním psát. S ním a Danem.