Spřízněné duše 4 - Ztraceni v sobě

5.

 Probudila jsem se do dobré nálady. Vstala jsem, oblékla se, namalovala se a vzala si něco k snídani. A jako každý den jsem šla na vlak do školy. Seděla jsem se vlaku a poslouchala písničky. Myslela jsem na to, co jsme si psali s Danem večer a zase jsem se trapně smála. Ani jsem netušila, že bych si tam mohla najít někoho s kým si tak moc rozumím a byla jsem dost ráda. Krom jiného si mě do přátel přidalo dalších pár lidí ze školy, ale ty jsem neznala a nikdo mi nepsal. A po tom co jsem našla Dana mi to bylo vlastně jedno. 

  Vystoupila jsem z vlaku a šla nádražím dál. Prošla jsem městem a koukala kolem, jestli někoho koho uvidím neznám z Facebooku. Nikoho jsem neviděla. Šla jsem cestou dál do školy. A před školou už jsem začala poznávat tváře, co si mě do přátel přidávali. Smáli se se mě a já se občas usmála na ně. Občas mě někdo pozdravil, ale než jsem stihla zareagovat, byli už za mými zády. Došla jsem do třídy a sedla si na své místo. Opět se ke mě otočila úsměvavá Naty. "Ahoj ! Jak se dnes máš?" Zeptala se mě se zářivým úsměvem na tváři. nevím proč, ale ta holka mi připadá sympatická. 

  "Dobře... A co ty ?" Usmála jsem se na ní... Přišla mi přátelská, tak proč se nekamarádit...

  Usmála se. "Výborně... Máš plány na odpoledku ?" Zeptala se mě a opřela si hlavu o ruce.

  Udělala jsem že imaginárně přemýšlím a pak jsem jí popravdě sdělila, že nemám plány. "No výborně," Pronesla. "Půjdeš se mnou do společenky? " Přitakala jsem , protože se mi i chtělo. 

Zazvonilo. První hodinu jsme měli matematiku. Paní učitelka byla hodná. A matika mě bavila. Takže jsem byla ráda, že je už takhle z rána. Pak nám přibili informační technologie, webové stránky, které mě bavili. A na konec němčina, která mi na opak lezla krkem. K obědu jsme měli omáčku s těstovinami... Nebylo to nejhorší, ale už jsem jedla lepší. S Naty jsme si celkem sedli. Rozuměli jsme si... Poslouchala podobnou hudbu jako já, oblékala se podobně... Tedy jako rockerka. Povídali jsme si a když jsem jí řekla tu strašnou tragédii, zvedla se od stolu a objala mě. Strašně jsem si toho cenila. 

  Po obědě jsme šli do společenky. Byli tam stoly, kulečník a stolní fotbal. Jeden počítač a nějaké stolní hry. Posadili jsme se k jednomu stolu. U kulečníku byli nějací kluci, a u ostatních stolů taky. Předpokládala jsem že jsou to třeťáci nebo čtvrťáci. Prohlédla jsem si je. Pár jsem jich znala z Facebooku, ale většinu ne. Poznala jsem kluka se světle blond vlasama a tuším, že se jmenoval Martin, ale jistá jsem si nebyla. Jak jsem tak přejížděla po klucích, můj pohled upěl na jednom. Měl blonďaté vlasy a hnědé oči... Alespoň z dálky vypadali hnědě. A co nešlo přehlédnout byl jeho smutný pohled, kterým se na mě díval... Díval se na mě ! Rychle jsem sklopila oči. Ale dál jsem cítila jeho pohled. Opět jsem tedy oči zvedla. Koukal na mě, ale ne do mých očí. Spíš mi to připadalo, že mi kouká na hlavu. Po chvíli dlouze mrkl a podíval se mi na oči. Usmál se a já sklopila oči. Otočila jsem se zády a povídala jsem si s Naty. Snažila jsem se nevnímat jeho pohled... Snažila jsem se neotočit, ale když jsme odcházeli, nevydržela jsem to a podívala jsem se. Díval se na mě. Stála jsem tam a koukala do těch očí, které jako by mě hypnotizovali. "Taro !" Uslyšela jsem Naty. Probrala jsem se a šla za ní. Jeho pohled jsem cítila v zádech, dokud jsem nevyšla ze dveří a nezabočila za roh. Konečně jsem se pořádně nadechla. Tak tohle bylo opravdu zvláštní...