Me and my friend

2.

Nastoupily jsme do letadla, byla ze mě celkem cítit nervozita, a to proto, že jsem už dlouho neletěla letadlem.

Prakticky jsme letadlem létali stále ale byla to už delší doba a navíc letím sama a ještě k tomu celkem daleko.

Vyhledaly jsme naše sedadla v letadle a já ještě ke všemu seděla u okénka ale nevadilo mi to ráda koukám z okna, ale trochu jsem se přece jen bála.

Čekaly jsme asi ještě půl hodiny než se v letadle rozezněl ženský hlas, který nám oznámil, že se máme připoutat, že budeme vzlétat. Konečně po tak celkem dlouhé době čekání jsme vyrazili na cestu.

Hleděla jsem z okénka kde se velice rychle míhala krajina a všechno kolem ní.  Musela jsem si ve větší vížce tu krásu Česka ,kterou letos vidím naposledy vyfotit na svůj iPhone, abych to pak poslala mamce jako fotku z cesty.

Už jsme byli celkem ve velké vížce, když se opět letadlem rozezněl teď už známý hlas paní která nám oznámila, že už se můžeme odpoutat, a že nás čeká čtyřhodinový let do Londýna.

Celé čtyři hodiny jsme si s Marry povídaly o té představě našeho bytu, a o tom jací jsou asi v Americe lidé. Poněkud jsme úplně zapomněli na pojem o čase a už jsme přistávali.

Celkem jsem byla ztuhlá, ale nebyli to zas až tak hrozné, to se spíše bojím toho letu z Londýna do Ameriky. Ale tak nic by se stát nemělo. Vylezly jsme z letadla a vzaly si naše zavazadla a museli jsme čekat na ohlášení našeho dalšího letu. Byla to taková nuda, a strašně se mi chtělo na záchod tak jsem se zeptala Marry jestli bych teda mohla a jestli to tu pohlídá. Jen mi kývla na souhlas a já šla velice rychlým krokem na záchody aby tam nebyla tak sama moc dlouho.

Když jsem přišla do haly kde jsme čekaly tak jsem jí nemohla najít, ale pak jsem si vzpoměla že jsme se opíraly o velký sloup úplně vzadu haly. Došla jsem tam a ona tam opravdu byla.

Oddechla jsem si, přisedla k ní a řekla:  ,,Nechtěla by jsi něco k snědku mám celkem hlad."  jen se na mě usmála a kývla, asi byla unavená mluvit, ale ten její výraz mluvil za vše, že má opravdu hlad tak jako já.

Zašla jsem do bufetu který byl v hale. Přinesla jsem nám kebab měla jsem na něj strašnou chuť. ,,Doufám, že ti nevadí, že jsem vzala tohle měla jsem na to celkem velkou chuť." --,,Zrovna jsem o tom přemýšlela, že bych si ho dala, no asi si umíme číst myšlenky."-- ,,To jo ale teď dost povídání mám fakt hlad jak vlk."

Akorát jsme dojedly, když se celou halou rozezněl hlas pána, který nám sdělil že se let do Ameriky odkládá kvůli velké bouři nad oceánem. A že nechtějí riskovat.

Pomyslela jsem si, že na jednu stranu je to v pohodě, ale zas  na tu druhou je to blbé, jelikož nevíme jak dlouho bude trvat, a proto jsme se šli zeptat ženy za přepážkou jak dlouho bude ta bouře trvat. Paní za přepážkou nám oznámila, že tak minimálně šest hodin.

A tak jsme se s Marty rozhodly že se tedy půjdeme projít po Londýně. A tím pádem započne naše cestování.

Zrptaly jsme se ještě paní jestli bychom si zde nemohly nechat zavazadla někdy schované. Paní nám naštěstí vyhověla a odešla nám je uklidnit do nějakého skladu personálu. A my vyšly z letiště a vzaly si taxi.

a zajely jsme k Big Banu a udělali pár set fotek a pak i dokonce na London Eye. A pak jsme jeli zpět na letiště, protože jsme se celkem bály, že let nestihneme.