3AM by Phoenix

t.w.e.n.t.y n.i.n.e - END

Jason

Upřímně jsem nevěděl co cítit. Stále jsem zamilovaný a určitě naštvaný a dole. Jsem naštvaný, protože něco neřekla, no, řekla, ale ne moc. Jestli mě odmítnete, udělejte to příště nějak lépe.

Jsem dole, protože když vás odmítne dívka, bolí vás srdce. Speciálně, když se změníte jen kvůli ní a víte, že to co jste dělal předtím byla jen ztráta času a bolelo jí z toho srdce.

Možná jsem jen pitomý, protože jsem si myslel, že by ke mně mohla mít nějaké city.

Jsem monstrum. Kdo se zamiluje do monstra?

To se nemůže stát, přísahám. Přešel jsem do kuchyně, opřel se o mramorovou desku a projel si prsty přes vlasy.

Podíval jsem se na podivné čáry, které byly vyryté do desky a nechal svou fantazii volně toulat.

Udělal bych cokoliv pro to, aby se do mě zamilovala.

Říkejte mi, že jsem měkký, nezajímám se o to. Miluju jí a na ničem jiném nezáleží.

Po nějakém čase jsem zaslechl sirény a zvuk aut. Oh sakra, našli mě.

Tohle je špatné. Opravdu špatné. Vysprintoval jsem nahoru po schodech a šel do mého pokoje, vzal jsem si nějaké oblečení, dal ho do batohu, zbraň a peníze.

Přeběhl jsem do pokoje Dianny, otevřel dveře a viděl ji tam sedět. Jak nemohla slyšet ty sirény?

„Vstávej! Jedeme pryč!“ Zakřičel j sem. Její hlava se ke mně otočila a postavila se.

„Kam?“ Zeptala se.

„Není čas na otázky! Prostě pojď.“ Řekl jsem a chytl jí za ruku.

Dianna

O co jde? Proč odcházíme? Přešla jsem blíže k Jasonovi, s ním jsem šla dolů po schodech a poté jsem to slyšela. Sirény.

Šli jsme k zadnímu vchodu, když jsme slyšeli otevření předních dveří a policajti zakřičeli „Stůjte!“, což nefunguje, když jste s Jasonem Mccanem.

Běželi jsme, ale dokud sem si nepodkola nohu a spadla na zem.

„Vstávej!“ Pokoušel se mi pomoct, ale já si držela kotník.

„J-Já nemůžu.“ Z očí se mi spustily slzy a podívala se do jeho očí.

„Prosím?“ Zeptal se. Povzdychla jsem si a pokusila se zvednout, když jsem byla na půli cesty, zadní dveře se otevřely a byli tady policisté.

Jasonovi oči se podívali nahoru a poté dolů na mě.

„Vrátím se, počkej na mě, slibuju.“ Řekl rychle, když se otočil a sprintoval pryč, policajti za ním stříleli, ale nic ho nezasáhlo.

Nějací policisté za ním šli do lesa a nějaký se mnou zůstal, aby mi pomohl.

„Slečno, jste v pořádku?“ Řekl jeden z těch policistů, pomohl mě se zvednout, ale můj zrak byl pouze na lesu, odkud byly slyšet výstřely.

„Dianno!“ Logan přiběhl a silně mě objal. Neodpověděla jsem, jen poslouchala výstřely, které jsem slyšela.

Nikdy jsem toto neočekávala, ale pocítila jsem, jak se mi v očích budují slzy. Vím, že to nejsou slzy štěstí. Byli to slzy pro Jasona.

Pravděpodobně, protože těchto posledních pár měsíců, kdy se o mě ve skutečnosti staral jsme si byli blíž.

Jen jsem neuznala fakt, že pro něj možná chovám nějaké city. Možná.

-------

Seděla jsem na židli v tmavé místnosti s kalným světlem, v rukou jsem měla plechovku coly a okolo mě byla bunda.

Tento policajt se mě ptal na otázky. Jako co mi Jason dělal, což byl jasný důvod.

Stále jsem vylekaná, takže všechno, co jsem dělala bylo pokrčení rameny. I přesto, byla tu jedna otázka, která upoutala mou pozornost.

„Přiznal k vám nějaké city, nebo něco v tohoto smyslu?“ Zeptal se policejní úředník. Vzpomněla jsem si na to, kdy ke mně přiznal pravé pocity.

Slzy chtěli jít ven a mé oči zesklovatěly.

Pomalu jsem zvedla ramena nahoru a poté dolů, všechno co jsem jim dala bylo pokrčení rameny. Nemůžu se sebrat, otevřít pusu a říct ano.

Nevím proč.

I přesto, že mě unesl, vypadá to jako když většinu věcí nevím. Cítím se hloupě.

„Dobře, tak tedy slečno Lane, jste volná a můžete jít, zeptáme se vás jindy.“ Policista řekl a kývl na mě. Kývla jsem nazpět, postavila plechovku coly na stůl, vzala si bundu předtím, než jsem vyšla ven.

Byla jsem přivítána mou mámou, která mě objala, můj bratr, má sestra, Loganovi rodiče a samozřejmě, Logan.

„Oh můj bože, jsi v pořádku zlato?“

„Ségra, jsi v pohodě? Prosím, mluv.“

„Jsi němá? Na ti ten debil dělal? Jsi v pohodě velká ségro?“

„Zlato, cítíš se dobře?“

„Dianno, prosím, mluv s námi.“

Všichni řekl a potřepali mnou. Jen jsem přikývla. Proč nemůžou rozumět, že nejsem v náladě na mluvení? Pokouším se tamty pocity v mé hlavě zahnat.

I když je jasné, je budu hnát pryč z mého srdce, ne hlavy.

Přijeli jsme domů a Olivia se mnou šla do mého pokoje. Chtěla holčičí večer.

„Takže jsi teď v pořádku?“ Zeptala se mě, když jsem vyšla ven z koupelny v pyžamu.

„Jo, myslím.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jsi si jistá?“ Olivia nazdvedla obočí. Podívala jsem se na ní.

„Když ti něco řeknu, slíbíš mi, že to nikomu neřekneš?“ Zeptala jsem se jí.

„Jo, samozřejmě.“

„Jason se do mě zamiloval.“ Řekla jsem jí. Její čelist spadla.

„Opravdu?“

„Ano. Slib mi, že to nikomu neřekneš, Olivio. Věřím ti.“

„Slibuju.“ Poťapkala si na srdce.

„Děkuju ti.“

-----

O měsíc později

Dianna se rozhodla jít na procházku. Strčila si ruce do kapes jejího kabátu, když se dívala na nádherný západ slunce.

Nakonec se její mysl nasměřovala k citům k Jasonovi. I přesto o něm nemá žádné nové zprávy nebo cokoliv. Neví, jestli je mrtvý nebo žije.

Ale ví jednu věc a to je to, že opravdu k Jasonovi něco cítí.

Její pozornost byla přenesna k vchodu do lesa, který uchvátil její zrak. Je to dlouho od té doby, co naposledy byla na svém oblíbeném místě. Podívala se nalevo, napravo, jestli nejedou nějaká auta předtím, než přešla cestu a vešla do lesa.

Šla po známé cestě k jejímu oblíbeném místu. Odstrčila větvičky a slunce zapadalo. Nakonec se dopravila na útes, kde se posadila na velký kámen a užívala si výhled.

Věděla, že jí někdo sleduje. Obdivuje každý její rys.

Její hnědé oči se třpytily. Její tmavě hnědé vlasy byli o dost delší a tentokrát je měla v culíku. Její růžové rty. Záhadný muž zašeptal, když se na ní podíval.

„Vrátím se, Dianno, budu zpátky, Dianno. Doufám, že si stále pamatuješ, že to všechno začalo ve 3AM.“