Nečekané (FF HP)

11 💖

James

"Proč to děláš?" zeptal jsem se Srabuse, který na mě zrovna útočil. Znovu nás navštívili smrtijedi, ale tentokrát na procházce, kam jsem šel s rodiči. Naštěstí, že Lily musela domů. Nemůžu jí takhle vystavovat nebezpečí.

"Protože ona měla být moje," zavrčel na mě. "Já jsem byl ten, kdo při ní stál, když jsi jí ty uháněl."

"No, ale já jsem byl ten, kdo jí utěšoval, když jsem jí nazval tam tím," odpověděl jsem mu, jen myšlenka na to, jak jí zlomil (v přátelském smyslu) srdce, ve mě vzdoumala vztek.

"Nezačínej s tím zas Pottere," vykřikl naštvaně a vypálil na mě nějakou kletbu, kterou jsem odrazil a vyslal na něj jinou, která ho odhodila. "Jsi jen srab, který se povyšuje nad slabšími jedinci," plivl na mě Srabus a já jsem se na něj s patra podíval.

"Ne, jen nad tebou," prohlásil jsem. "Ostatní slabší jedinci totiž nejsou sraby jako ty a neubližují dobrým lidem," dokončil jsem myšlenku. Když jsem se přiblížil k Srabusovi vrhl po mě kletbu a zmizel. Poslední, co si pamatuji je obrovský náraz o strom a to jak ztrácím vědomí.

"Tak už jste konečně vzhůru?" ozval se nade mnou nějaký doktor. "Super, máte jen bouli na hlavě a budou vás asi dva dny bolet záda," pokračoval dál a něco psal na papírek na stole. "U recepce vám vydají tyto lektvary, které si dáte zítra touhle dobou."

"Díky doktore," usmál jsem se na něj a vzal si od něj recept. Podal mi ještě nějaké lektvary, která jsem bez námitek vypil a sedl si naproti němu na židli.

"Můžete jít, venku na vás čeká otec, vaše matka odešla s nějakou dívkou, protože se jí udělala nevolno, nebo něco podobného," pokrčil rameny a já odešel před dveře, kde seděl na židli otec.