Nečekané (FF HP)

15 💖

Lily

"Jamesi, můžeš mě nechat o samotě?" zeptala jsem se, když mi všechny věci položil u něj v pokoji a šel to říct svým rodičům.

"Jak dlouho?" zeptal se se smutným výraz a zastavil se uprostřed kroku.

"Tak dlouho, jak budu potřebovat," odpověděla jsem se a odvrátila jsem od něj. Potřebovala jsem chvilku o samotě, chvilku jen pro sebe, ale bylo mi jasné, že s Jamesem to nebude tak snadné.

"Lily," pohladil mě po paži, ale já jsem ucukla, ani nevím proč, prostě jsem v tuhle chvíli nechtěla, aby se mě dotýkal. Chtěla jsem chvilku samoty.

"Promiň, Jamesi, ale teď potřebuji být sama," nedokázala jsem se mu podívat do očí, potom, co jsem ucukla.

"Dobře, budu v obýváku, kdybys něco potřebovala," řekl a já v jeho hlase slyšela nekonečný smutek. Chtěla jsem ho obejmout a nepustit, ale nešlo to. Hned, jak jsem uslyšela, že se dveře zavřely, jsem si vzala nějaký papír a tužku. Vždycky mi pomohlo se z věcí vypsat.

Znáte ten pocit, když o sobě víte, že jste pro všechny něco udělali, ale oni vás nesnáší. Mě všichni nesnáší (kromě Jamese), dokonce i moji rodiče a většinou je to kvůli tomu, že jsem jím s něčím pomohla. Jsem to nejosamělejší stvoření na planetě. Pořád se směju a pomáhám, ale k čemu mi to je? Dobrý pocit mi rozhodně není to co chci. A co vlastně chci?

Chci být klasická čarodějka, která zrovna ukončila školu, protože mě unavuje moje samota. Unavuje mě věčné "snažení" zapadnout, i když vím, že nikdy nikam nebudu patřit. Můj postup, když si najdu kamaráda (snažím se ho změnit, ale nejde to). Bavit se s ním potkat nějakého jiného kamaráda, který se s vámi začne bavit, jen kvůli tomu, že jste s někým koho nezná a nakonec nemít žádného kamaráda, protože se baví ti dva. Nebo mám doopravdy kamaráda, ale ten mě odstrčí hned potom, co ho trochu změním (k lepšímu), nebo dostane, co chce a nebo pozná, jaká ve skutečnosti jsem. Náladová ironická mrcha bez skutečných přátel. Každý den chodím s falešným úsměvem, protože věřím, že se něco změní, ale vím, že se nic nezmění.

Díky mě jsou ostatní někým, proč já nemůžu díky sobě být někým? Hledám, kdo jsem, ale nemůžu na to přijít. Vím, jací jsou ostatní po několika dnech setkáních s nimi, ale sebe neznám a bojím se, že se nikdo takový objeví. Asi se až příliš chovám, tak jak se chovat chci na tak jak chtějí ostatní, abych se chovala. Navíc jsem poslední dobou čím dál víc uzavřená do sebe, ale moji takzvaní přátelé to nikdy nepoznají, ale také nepochopí.

To, co se mi stalo, že mě dělá, to co jsem teď. Ale co jsem? Kdo jsem? Pravděpodobně nikdo místo někdo. Někoho existence je prostě zbytečná a to ta moje. Krutá realita.

Do psala jsem a na papír dopadla první moje slza, kterou jsem celou dobu zadržovala. Nikdo nebudu někdo. Všichni mě nenávidí a nejen proto, že mě má James rád už od první chvíle, co mě uviděl, ale taky kvůli tomu jaká jsem.

"Lily jsi v pořádku?" vykřikl James, když otevřel dveře, aby zjistil jestli už chci jeho přítomnost. Já jsem vstala a zavřela se v koupelně. Až po chvíli mi došlo, že jsem tam nechala ten papír a proto na mě James neklepe. On si ho čte.

Tak a je tu (konečně) další díl. Ano, vím, že asi není podle vašich představ, ale já se někde vypsat potřebovala a obyčejný papír mi doopravdy nepomohl, takže jsem to trochu přelila na Lily. Kdybyste náhodou měli někdy podobné pocity, nebojte se mi napsat. CrazyJZ