A co když je to jinak? - PERCY JACKSON FanFiction

Peklo

Ano, jsem hrozná. Kaju se.

°°*°°

Po tom, co si všichni asi pětkrát prohlédli skoro třímetrovou obludnost, na jejímž vršku trůnil Leo, kterému na tváři hrál ďábelský úšklebek, a opravdu se přesvědčili o tom, že se jim to nezdá, a nikdo se pořád neozval, přestalo to Lea tak trochu bavit.

"Přestaňte na mě tak vejrat! Chápu sice, že má osoba je naprosto hodna obdivu, ale momentálně na to není čas." pronesl s až opovážlivě samolibým výrazem a vznešeným pohybem rukou zlehka ťukl do obřího červeného čudlu, co vyčníval z ovládací desky (nebo co to bylo) robota, na němž si hověl. A nebyl by to Leo, kdyby u něj čudlíky, a obzvlášť ty červené, neznamenaly (většinou pro ostatní) naprostou pohromu. Takže když se z masivních robotických rukou z božského bronzu vysunuly obří plamenomety, nikoho to příliš nepřekvapilo.

Horší bylo až to, když se kolem zničehonic vyrojili další čtyři Leovi sourozenci. A taky měli nové hračky...

"Čím dřív se do nich pustíme, tím líp. Zabírám si Valdeze a pak si podám vás. Připravte se, bude to bolet!" s tím (a taky s nepopsatelným řevem) se Clariss po hlavě vrhla mezi obří robotické Hefaistovce.

Rádi bychom podotkli, že ač se to zdá nemožné, Clarissin škleb a válečný pokřik se (ke škodě jejích protivníků) nepříjemnou rychlostí rok od roku zhoršuje a u některých slabších povah způsobuje neovladatelný třas v kolenou a vyschlé hrdlo. Tímto blahosklonně omlouváme všechny jedince, co se po tomto jejím projevu, který byl výhružně směřován i na ně, opomněli vzadu mezi stromy a odmítali bojovat.

Jakmile všechno zachvátil oheň (a ono se to stalo téměř okamžitě), přeměnil se les na hotové peklo. Všude čadil kouř, který ostatním táborníkům značně ztěžoval dýchání a horko bylo nesnesitelné. Jediné pozitivum bylo, že oheň nijak nepoškozoval stromy a trávu, na kterých si vesele plápolal. Nikdo sice neměl nejmenší tušení, jak je to vůbec možné, ale všem bylo jasné, že můžou děkovat bohům za prozřetelnost Héfaistova srubu, protože jinak by je dryády asi ukamenovaly.

Po několika Clarissiných neúspěšných pokusech o proražení robota pouhým kopím i ostatním došlo, že tak to opravdu nepůjde. Bylo nasnadě, že nikdo nevěděl, co si počít. A nečekaně to nakonec vyřešil právě náš malý Mike. Jako jediný, a asi právě proto, že je tak malý, objevil přibližně půlcentimetrovou mezeru mezi bronzovými pláty robotova brnění a vrazil tam svou dýku. A musel zřejmě zasáhnout něco opravdu důležitého, neboť bezprostředně po jeho zásahu se robot zhroutil k zemi společně s tím, kdo ho ovládal a těmi nešťastníky, co měli tu smůlu a byli v tu dobu blízko něj (nevyjímaje Mikea).

"Mikeu, ty jsi génius!" zavolalane něj Annabeth a jala se likvidovat dalšího robota. Ostatní ji ihned napodobili a zachvíli se všechny hračičky srubu číslo devět válely na zemi.

"No, to bychom měli," zasmál se Percy, "máte pro nás ještě nějaké technické zázraky?"

"Když už jsi se zeptal, musím ti s upřímnou radostí, patřičnou hrdostí a bez falešné skromnosti oznámit, že ano." zasmál se poněkud afektovaně Leo. Vypadalo to o to více bizardně, jelikož při tom ve vzduchu mával jakousi kovovou prackou, která měla pravděpodobně sloužit jako ovládání dalšího Leova nepřekonatelného technického kousku, nebo jak on to rád nazýval - dalšího NTK. (Upřímně,  kolik těch udělátek ještě má?!)

Jakmile však Leo pozpřepínal pár tlačítek, páček (a z nějakého důvodu i zdobených vestových knoflíků) zatřásla se země a taky od potoka se začalo ozývat rachotivé skřípění. Všichni s odevzdaným očekáváním pohlédli na našeho technického génia, když ale zřeli, že je naprosto zmatený a vyvedený z míry, a přestože si mnozí říkali, že to přeci jen hraje a chce si z nich zase dělat blázny, hluboko uvnitř věděli, že něco musí být příšerně špatně.