Far away from home //Magcon//

Chapter 9

Zírala jsem na člověka, který mi jednoho dne prostě zmizel ze života. Mám být šťastná nebo brečet? Kolik mu vlastně je, 22? Byl pryč a najednou stoji na prahu. Otevřel náruč. Co mám sakra dělat? Zpanikařila jsem a zabouchla dveře. Co jsem to udělala...Zakroutila jsem nad sebou hlavou a opřela se o dveře. Otevřu nebo ne? Nepanikař, nepanikař. Hluboký nádech. Znovu jsem vzala za kliku. "Co tady chceš," přidržovala jsem se dveří. Ikdyž moje první věta zněla odvážně, měla jsem pocit, že to se mnou sekne. "Dlouho, no, eee," byl nervozní víc než já. "My se ale viděli," protočila jsem oči, "řekl si, že jsem směšná a nemožná. Pamatuješ?" Skousl si spodní ret. "Kdo tam je?" zavolal Carter. "Můžu dál?" zeptal se Alex. "No tak na to hned zapomeň. Co potřebuješ, to už ti táta nestačí? Kde vůbec je?" Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se. Nikdy jsem s tátou neměla dobrý vztah.

vzpomínka

*Sedím na houpačce v šatečkách a odrážím se nohama. "Kessidy!" křičel na mě. Hned jsem věděla kde byl a dostala jsem strach. "Kessidy kde jsi?!" Úsměv mi zmizel z tváře a nahradily ho rty jako přímka. Někdy to byl ten nejhodnější taťka na světě, ale občas na mě bezdůvodně křičel. "Kde je Alex?!" Našel mě. Táhl z něj alkohol a mě se motala hlava. "Kde je můj syn!" Zuřil. Nemohla jsem svého staršího bratříčka prásknout. "Kde je?!" Au. Jeho dlaň se dotkla mé tváře. Štíplo to a pálilo. Maminka ještě nebyla doma a tak ho nemohla zastavit. Třesu se a nevím co dělat. Dělal to často, nadával mi za věci, za které jsem ani nemohla. Hlavně mu neřekni kde je Alex, neříkej mu to. Opakovala jsem si v hlavě stále dokola. Po další ráně jsem se dala do usedavého pláče a mezi vzlyky mu vše vyzradila. "On-šel-do-clubu." Sama jsem moc nerozuměla, co se v takovém clubu dělá, ale podle nasupěnosti otce asi nic hezkýho. Začal nadávat a nakonec mě zase nechal na houpačce...*

Zahnala jsem slzy a dál ho pozorovala. "No to je právě ono," odmlčel se, "víš, on je v nemocnici." Přejel mi nepříjemný mráz po zádech. "Kess?" ozval se někdo z kuchyně. Najednou jsem nedokázala rozlišit kdo to byl. "On se předávkoval," klesl hlasem Alex a na sucho polkl. Prosím, ať se mi v tom životě děje zase něco hezkýho. "Pojedeš se mnou za ním?" Nabídl mi ruku. A co teď. Chtěla jsem ho vůbec vidět? "Počkej tu chvíli," zabouchla jsem dveře. "Co se děje?" zavolal na mě Aaron, když jsem sprintem vyběhla schody a vběhla do pokoje. Popadla jsem telefon a seběhla zase dolů: "Za chvíli se vrátím." Víc nestihli říct.

"Aaano, pan Blake je na pokoji 235," ukázala sestřička na druhý konec chodby. Pocit, že jsem jela s bratrem autem a teď jdu za svým otcem. Je to divný.

Ležel na lůžku s hadičkama kde jen to šlo. Nadzvedával se mu hrudník jak dýchal a občas kmitl víčky. Bylo to složitý. Jeho hnědé vlasy mu padaly do obličeje. Kruhy pod očima byly nejhorší jaké jsem kdy viděla. Už to nebyl ten silný namakaný muž, ale postarší hubený pán. Takhle dokáže zruinovat člověka alkohol a drogy. "Tati?" Zašeptala jsem, když jsem dosedla na židli vedle něho. Alex mi věnoval soucitný pohled a objal mě okolo ramen. "Já to tu nevydržím," zamumlala jsem po chvíli, "chci domů."

Prudce jsem zavřela vchodové dveře a nechala všechen ten zmatek za nima. Pomalu jsem se odploužila do obýváku a automaticky se posadila. Nebýt schopna jediného slova se mi už dlouho nepovedlo. Neustále s mi zobrazoval ten pohled na ochablého muže, kterému jsem říkala tati. Neměla bych to zavolat mámě? Je sama v Londýně a...nenene, ať to jde radši okolo ní. "Řekneš nám co se stalo? Kdo to byl? Kam si jela?" promluvil do ticha Cameron. Pozorovala jsem kontakt Alex a neodpovídala. "Hej?" zamával mi před obličejem Nash. "Byl to bratr," vyrazila jsem ze sebe, "táta je v nemocnici." Poprvé jsem nechala slzy téct po tvářích. Schovala jsem obličej do dlaní a stočila se na gauči do klubíčka. "Můj život se tak strašně zamotává," zašeptala jsem do modrého pastelového potahu. Někdo mě zvedl a v náruči odnášel. Oči jsem nechala zavřené, dokud se pode mnou neobjevila postel. "Johnsone?" řekla jsem, když se Jack chystal odejít. Otočil se a nadzvedl obočí. "B-budeš tu se mnou ch-chvíli?" Vykoktala jsem ze sebe. Usmál se a zalehl vedle mě. Pohlédla jsem mu do očí. Tentokrát jsem věděla, že si bude vše pamatovat do podrobna. Přiblížila jsem se k němu a opřela si čelo o jeho hruď. Srdce mu bilo jako o závod. Ano! Zajásalo něco uvnitř mě. Položil mi ruku na bok a jemně mě hladil palcem. "Děkuju," opřela jsem si dlaně taktéž o jeho hruď a poslouchala jeho postupně zpomalující tep.

----------------------------------------------

Aaaaa je tu další dííííl. No tak snad se vám líbil no :D

See ya

Tessie♥