Far away from home //Magcon//

Chapter 23

Všechny svaly, které ji tvořily úsměv, povolila. V tu chvíli jsem se proklínala za to, že jsem radši nemlčela. Jak mě ta hloupá otázka vůbec napadla? „A co chceš slyšet," položila hrneček. „No víš, jak jsem ti říkala, o setkání s Alexem. Řekl mi o tobě a jakým si chlápkovi. To je tvoje soukromí a nějak mě to nezajímá, ale mám jednu otázku, která... No prostě, proč začal táta pít?" Řekla jsem nakonec svou nezodpovězenou otázku. Takhle jsem svou mámu nikdy neviděla. Nervozita, stres a obavy ji panovaly v obličeji. Bála jsem se nadcházející odpovědi. Možná bych měla dělat, jakože nic a vykašlat se na to. Nevím, jestli to chci vědět, jestli to mamku tak moc zasáhlo. „Víš, Kessidy, myslím, že budeš zklamaná," přejela si dlaněmi po obličeji. „Mami, tak povídej. Vrtá mi to hlavou už hrozně dlouho." Uvolnila jsem mimické svaly. „Dobře, povím ti přesně, jak to bylo. Ale od pořádného začátku. Nepřerušuj mě."

*Mladá žena seděla na lavičce u dětského hřiště a na klíně pohupovala s malou dívenkou. Na houpačce posedával chlapec a závistivě pozoroval úsměv své sestry. „Alexi, pojď sem," zavolala žena. Hošík však jen sklopil hlavu a seděl dál. „Alexi," zkusila to znovu. Jako jeho matku, ji bylo líto, jakou nenávist si k ní chová. „Aex," zatleskala dívenka a roztáhla ústa do bezzubého úsměvu. „Monico!" Ozval se nepříjemný naštvaný hlas. „Tati!" Vykřikl šťastně klouček a rozeběhl se za svou milovanou osobou. Monica posadila svou dceru do kočárku a provinile pohlédla na naštvaného manžela. „Jak mi to vysvětlíš," mával jakým si papírem. „Proč si mi neřekla, že to není má dcera!" Zakřičel. Malá dívenka se rozplakala. Nevěděla co se děje, ale nadbytečný hluk, ji přiváděl do rozpaků.*

Když mi dopověděla první část příběhu, chtělo se mi křičet. Jak mě mohla okrást o tak důležitou informaci? S novým nádechem se posunula o pár let dál.

*Svíral ji pocit viny, že lhala svému manželovi, kterou Kessidy vnímal jako vlastní. Její čin měl však důvod. Přála si dceru, kterou by mohla vychovat k obrazu svému. Ne, že by ji syn nestačil, ale o výchovu se staral převážně otec. Chtěla vychovat slečnu, kterou by jednou viděla stát v bílých šatech před oltářem. Chtěla dítko, které by k ní mělo blíž. Jenže to jí nemohla drahá polovička dopřát. Ať se pokoušeli, jak se pokoušeli, Monica ne a ne otěhotnět. A tak potají podstoupila umělé oplodnění.

Zrovna se pokoušela zkontaktovat pravého otce její drahé dcery, když do dveří vtrhl její milovaný v otřesném stavu. Motal se, křičel, narážel do všeho, co viděl. Hádali se a přestali, až když si všimli syna postávajícího za dveřmi. Ukončila debatu a odvedla Alexe do pokoje.*

Nemůžu věřit svým uším. „Takže to já vše způsobila." Neudržela jsem slzu. „Ale ne, ne zlatíčko," chytla mě za ruce, „za nic nemůžeš. Za nic. Všechnu tu nenávist co si k tobě choval, byla přenesená ze mě, na nesprávnou osobu. Tak moc mě to mrzí. Snažili jsme se to přejít, aby si vyrůstala z oběma rodiči. Jenže, on nedodržel slib a pil dál a dál, až svůj mozek alkoholem zahubil. Nedokázal se ovládat v žádné situaci. Vždy v tobě viděl mě a za to se ti omlouvám, omlouvám se." Plakala. Plakala tak moc. Byla vyřízená. „Mami, to je v pořádku. Opravdu. Jsi to nejlepší, co na světě mám.," naklonila jsem se přes stůl a pevně ji objala, „to nejlepší." Sice jsem žila ve lži, ale všechno tohle jsem ji dokázala odpustit. Jen se mi trochu změnil pohled na Alexe a tátu. Nikdy mě nenapadlo, že by byl můj život tak zamotaný. Kdo byl ale můj biologický otec? Ne, nechci to vědět. Nepřineslo by to nic dobrého. Nic.

Vždycky jsme vše dělaly na poslední chvíli, a dnešek nebyl výjimkou. Všichni už měli stromky ozdobené, jídelní stůl připravený a vše načančaný. Máme radši decentnost, tudíž nehodláme dělat nic přeplácaného. „Podej mi tu špičku, ať ji mohu posadit na vrcholek stromku," nastavila dlaň mamka. „Tady, tady," podala jsem ji rozesmátě zlatou špičku. Dokonalost. Smrk provoněl celý dům, v krbu hořel oheň, mamka zapálila svíčky snad na každém místě obýváku. Po celém dnu znaveny, jsme se schoulely do klubíčka na rozkládací pohovce a obě usnuly.

25. prosince

Věděla jsem, že mamka ještě v noci dávala dárky pod stromek. Do punčoch jsme nikdy nic nedávaly, byly spíš pro efekt, než aby plnily svůj účel. Probudila jsem se první, využila jsem toho a dala svoje balíčky pod ozdobený jehličnan. „Dobré ranko," promnula si oči a protáhla se. „Mami! Dárky! Pojď!" Zatáhla jsem ji za rukáv s napodobením malého dítěte. „Ano Kess! Dárky, pojď se podívat. Pojďme je rozbalit." Políbila mě do vlasů.

Byla naprosto nadšená z malého přívěsku palmy, který jsme pořídila v LA. Málem se rozplakala nad koláží fotek mě s fanoušky a kluky z Magconu a nejvíc ji dojalo album foteks ní nebo Alexem, které jsem vyštrachala z hlubin svého mobilu. Ona mě obdarovala oblečením, nějakýma těma holčičíma věcma a knížkou, ale jedna věc, mě naprosto zaskočila. Šlo o týdení pobyt v Londýně pro tech 10 cvoků. „Mami!" Vykřikla jsem nadšeně. „Zlato, vím jak ti na nich záleží. Stačí, když jim pošlu kód a 27. jsou tu jak na koni. Měla by si jim to oznámit," mrkla. Nemohly jsme se nabažit štěstí té druhé. Nádherný Vánoce!

Chílilo se k poledni a mamka začala připravovat stůl. Ubrus, prostírání, příbory, talíře, sklenky, ubrousky. Nechápu, proč se okolo toho všeho dělá takové halo. Zabalila jsme se do deky a ze svého pokoje zahájila skupinový video hovor se všema štěňatama. „Nazdar Blakeová," ozval se první Cameron. Po chvíli už u všech blikal zelený puntík a tak jsem jim mohla povědět, co jsem se dozvěděla. Moment, nechci je zatěžovat, ne v době klidu. „Jak se máš?" Zeptal se Matt. „Skvěle," usmála jsem se, „koukejte." Nahnula jsem notebook k oknu. „Nene! Ono sněží!" Vykřikli. „Jo, sněží. To je jak v nějaký pohádce." Zakoukala jsem se přes tabuli skla ven. „Kess," otevřela dveře do pokoje mamka, „pojď mi pomoct s tím krocanem." Pak se ale pousmála, vlezla mi do záběru a zamávala. „Dobrý den," pozdravili ji jednohlasně. „Zdravím chlapci," pousmála se. „Který z vás je J." Já ji však za včas přerušila. „to by stačilo, já už jdu, počkej dole jo?" Ukázala jsem na dveře se smíchem. Zakroutila nade mnou hlavou a odešla. „Hele, tak já budu končit, užijte si čas klidu a 28. u vás. Teda 27. no prostě chápeme se. Pa." Pak jsem si ale uvědomila, co jim musím říct. Jakto, že jsem na to zapomněla. „Hej!" Zakřičela jsem ještě. Něco vám pošlu, ale zůstaňte na drátě," začala jsem zkoumat lístky a stránky. Když bylo posláno, sledovala jsem jejich změny obličeje. „Sakra, to je skvělý!" Ječeli jeden přes druhého. Konečně jsme se prokousali jejich radostí a já mohla jít pomoct dolů.

Vše bylo připraveno a my s úderem poledne začaly jíst. „Ani si letos nenapsala dopis co si přeješ," zasmála se. „Na Otce Vánoc nevěřím už od 7. Všechno to zkazil Alex." Zasmála jsem se nad vzpomínkou, kdy mi vše vyžvanil. Ach, to byly časy. Pořádně jsme se nadlábly. Pečeného krocana s kaštanovou nádivkou se zeleninou a s omáčkou se nikdy nenabažím. A co teprve ten švestkový pudink polévaný Brandy, to je teprve něco. Mňam.

Nic nemohlo překazit tenhle skvělý den. Nic.

-------------------------------------------------

Ahoj, je tu absolutně vánoční díl. U nás nasněžilo a tak je jednoduší to psát. Doufám, že vás to naladilo aspoň trochu na tu vlnu, která mi zatím docela chybí. Snad se díl líbil aaaa...

See ya

                   Tessie♥