PS.MenT

Část 14-Táta

O pár dní později

Probouzím se,ale oči se mnou nechtějí spolupracovat,proto je nechávám stále zavřené.Šmátrám rukou vedle sebe a zjišťuju,že jsem v posteli sama.Najednou se probudily i moje oči a já je rychle otevřela.Rozhlédla jsem se po pokoji,ale tam nikdo nebyl.Vstala jsem,zabalila jsem se županu a naboso jsem scházela schody.Najednou jsem ucítila krásnou vůni.Rozešla jsem se k místu odkud pocházela ta krásná vůně.Do kuchyně.Honza stál u linky a něco krájel.Potichu jsem k němu došla,postavila jsem se na špičky a dala mu ruce přes oči."Kdo to tak může být?"řekl a zasmál se.Chytl mě za dlaně a otočil se.Usmála jsem se a řekla jsem:"Dobré ráno"."Dobré ráno"pozdravil mě a opětoval mi úsměv."Co to bude,až to bude?" zeptala jsem se a podívala jsem se za Honzu a linku."To se nech překvapit.Už to skoro bude,tak si běž sednout ke stolu."Usmála jsem se a šla jsem si sednout.Za chvíli Honza přišel s tousty,zeleninou a jablečným džusem.Zakousla jsem se do toustu a řekla se:"Je to výborný"."Děkuju"usmál se a začali jsme si povídat.Najednou jsem si vzpomněla,že má dneska přiletět táta."Kolik je hodin"přerušila jsem Honzu v půlce věty."Co?No je půl desátý.Proč?" řekl zaraženě Honza."Sakra".To bylo to jediné,co ze mně vypadlo a já jsem se rozeběhla po schodech nahoru do pokoje.

Z pohledu Honzy

"Sakra"řekla a rozběhla se po schodech nahoru.Vůbec jsem nechápal co se děje.Zvedl jsem se ze židle a šel jsem za Sofií.Když jsem přišel do ložnice,běhala sem a tam.Došel jsem k ní,když byla zrovna u skříně a zbrkle se v ní přehrabovala.Chytl jsem jí za ramena a řekl:"Můžeš mi vysvětlit,co se děje?"."Dneska má přece přiletět táta,úplně jsem na to zapomněla"dořekla a zase se začala přehrabovat ve skříni."Řekla jsem mu,že za ním přijedu a za 15 minut mi jede autobus."dořekla a už zase běžela do koupelny."Buď v klidu,já pro něj dojedu.Proč jsi mi to neřekla hned?"zeptal jsem se."Nechtěla jsem tě otravovat"dořekla s sklopila hlavu."Ty a otravovat mě?To nikdy.Rád pro něj dojedu."usmál jsem se.Ona mě místo odpovědi pevně objala."Děkuju"zašeptala mi do hrudi.

O hodinu později

"Pojedeš taky?" zeptal jsem se."Zůstanu tady a udělám vám něco dobrého k obědu,co ty na to?"řekla s úsměvem"Super"objal jsem jí."Tak já už pojedu.Ahoj.""Ahoj a jeď opatrně"políbila mě a zamířila do kuchyně.Vzal jsem si bundu,svoje oblíbené boty a mířil jsem ven.Odemkl jsem auto,na místo spolujezdce jsem hodil taštičku s mobilem,penězi a doklady.Usedl jsem do měkké sedačky,připoutal jsem se,nastartoval jsem a vyjel.

Na letišti

Čekám tu už dvacet minut a Sofiin táta pořád nikde.Mezitím co jsem čekal,jsem si koupil kafe a sedl jsem si na lavičku.Asi po pěti minutách jsem ho konečně viděl přicházet.Zvedl jsem se a rozešel jsem se směrem k němu.V každé ruce nesl dvě tašky a jednu měl ještě přehozenou přes rameno."Dobrý den"pozdravil jsem ho,když jsme k sobě došli."Jé,ahoj Honzo.Ty jsi pro mně přijel?Vždyť za mnou měla přijet Sofie,stalo se jí něco?"zahnul mě dotazy."Nebojte,je v pořádku.Doma nám vaří oběd,tak jsem pro vás dojel já"odpověděl jsem mu a usmál se."To jsi hodný,děkuju moc"."Nemáte zač.Nechcete pomoct s taškama?""To by jsi byl hodný,děkuju."vzal jsem od něj tři tašky a mířili jsme k mému autu.Usedli jsme do sedaček,připoutali jsme se a rozjeli se vstříc deštivému počasí.Pršelo víc a víc a stěrače už nestíhaly stírat vodu z předního skla.Najednou jsem viděl něco velkého před námi a pak už jen tma.

Z pohledu Sofie

Škrábala jsem brambory,když se najednou rozdrnčel zvonek.Opláchla jsem si ruce a mířila ke dveřím.Otevřela jsem a tam stáli Vadim a Vendy."Jé ahoj,lidi,ráda vás vidím"pozdravila jsem a pevně je objala."Ahoj Sofie"odpověděli naráz."Nerušíme?" zeptala se Vendy."Ne,v pohodě.Pojďte dál"otevřela jsem víc dveře a Vendy s Vadimem vešli dovnitř.Zuli se,sundali si bundy a šli jsme do obýváku."Posaďte se.Chcete něco k pití?"zeptala jsem se."Já bych si dala čaj"řekla Vendy."Já bych si dal taky"přidal se Vadim."Dobře"řekla jsem a rozešla jsem se do kuchyně.Uvařila jsem dva čaje a mířila zpátky do obýváku."Kde je vlastně Honza?"zeptal se Vadim,když jsem pokládala čaje na stůl."Dneska přiletěl táta,tak pro něj jel na letiště.Právě vařím,zůstanete na oběd?"zeptala jsem se."Víš,že tvoje jídlo nikdy neodmítneme,paní šéfkuchařko."dořekl Vadim a zasmál se.S Vendy jsme se přidali."Abych nezapomněla,něco pro tebe máme."řekla Vendy."Jé,to jste nemuseli"začervenala jsem se."Tak opožděně všechno nejlepší."usmála se Vendy a Vadim mi podal taštičku.Podívala jsem se dovnitř a tam byla krabička.Otevřela jsem jí a tam byl řetízek s otevíracím srdíčkem.Otevřela jsem ho a tam byla fotka mě,Honzy,Vendy a Vadima z našeho společného výletu.Do očí se mi nahrnuly slzy."Děkuju moc"řekla jsem a objala je nejpevněji,jak to jen šlo."Nemáš zač,ale už nás pust,jinak nás udusíš"řekla Vendy,já je pustila a začali jsme se smát."Chceš ho zapnout?"zeptal se Vadim."To by jsi byl hodný."usmála jsem se.Vadim mi ho připnul a já si uvědomila,že musím jít dodělat oběd."Tak já to jdu dovařit.""Já ti pomůžu"nabídla se Vendy a zamířili jsme do kuchyně.U vaření jsme probírali spolu věcí a nakonec z Vendy vypadlo,že jsou s Vadimem spolu.Objala jsem jí.Moc jim to přeju,sluší jim to spolu.Když jsme oběd dovařili,nandal jsem jídlo na talíře a dala je na stůl.Všichni jsme usedli ke stolu a naobědvali se.Po jídle jsem uklidila všechno nádobí do myčky a udělala jsem mě,Vadimovi i Vendy kafe.Seděli jsme na gauči a probírali všechno možné.

Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem,že Honza je pryč už dvě a půl hodiny a pořád se nevrací. Podívala jsem se z okna a zjistila jsem,že venku lije jako z konve.Začala jsem být neklidná.Vedle mě seděla Vendy a všimla si,že jsem znervózněla."Sofí?Děje se něco?"starostlivě se zeptala."No...Víš...Já...Já...Já mám strach o Honzu s tátou.Honza už je pryč dvě a půl hodiny."řekla jsem a po tváři mi už stékala slza."Neboj se.Třeba se kvůli tomu dešti jen zpozdilo letadlo.Uvidíš,že za chvíli už tady budou."utěšoval mě Vadim.Uklidnila jsem se a začali jsme si zase povídat.Najednou nás ale vyrušil můj telefon.Volal mi táta."Tati?Kde jste?Už mám o vás strašný strach."řekla jsem rychle."Sofi,musím ti něco říct."rozhostilo se ticho."Co tati,co se stalo?"to už jsem zvýšila hlas.Otočila jsem se na Vendy s Vadimem a ti na mě jen nechápavě koukali."Sofí,říká se to strašně těžce,ale....jak jsme s Honzou odjížděli od letiště,začalo hodně pršet a silnice byla kluzká a...."zastavil se táta."Co?Co se stalo?Jsi v pořádku?"to už jsem svoje slzy neudržela a začala jsem brečet."Narazil do nás kamion a....já mám jen zlomenou ruku,ale Honza je na tom hodně špatně a..."opět se zasekl.To už jsem hystericky brečela."A doktoři mu nedávají moc velké šance na přežití".Když dořekl tuhle větu,zastavilo se mi srdce.Hodila jsem mobilem o zem a schoulila se do klubíčka.Doufala jsem,že je tohle hodně špatný sen,ale dobře jsem věděla,že je to jen hodně tvrdá realita...

Ahojky lidičky :D

Nevěděla jsem,že je to možný,ale u tohohle dílu se mi chtělo brečet...

Co myslíte,přežije Honza nebo ne?

Btw.dneska rekord,1040 slov (bez tohohle psaní na konci)

Doufám,že i když je tahle část smutná,tak i přesto se vám líbila.

Vaše Barča :-)