PS.MenT

Část 15-To je život

Dnešní díl je věnovaný:

15KIKI15

11siska11

děkuju za krásné komentáře

U nemocnice

Jakmile Vadim,který řídil zastavil,otevřela jsem dveře dokořán a rozeběhla jsem se do nemocnice.V tu chvíli mi bylo úplně jedno,že jsem tam nechala Vendy s Vadimem jen tak stát a běžela jsem tak rychle,jako ještě nikdy předtím.Vběhla jsem do přízemí a zastavila jsem se až u recepce."Prosím vás,kde je Jan Macák,měl autonehodu"vychrlila jsem ze sebe a ani jsem nepozdravila."Autonehody bývají o dvě patra výš"dořekla a usmála se.Skoro to nestihla ani říct a já už běžela ke schodům."Děkuju"zavolala jsem ve spěchu přes rameno.Vzala jsem to po schodech,protože než by přijel výtah asi bych se zbláznila.Schody jsem brala po dvou,co po dvou,po třech a už jsem se konečně k druhému patru.Vyběhla jsem poslední schod a rozeběhla jsem se,ani nevím kam.V dálce jsem zahlédla paní v bílém plášti."Haló"zavolala jsem přes celou chodbu.Ona se otočila a zůstala stát.Doběhla jsem k ní a sotva jsem popadala dech."Prosím vás,kde najdu Jana Macáka,je po bouračce"zasípala jsem."A jsi s ním nějak příbuzná?"zeptala se v klidu."Jsem přítelkyně"odpověděla jsem.Chytla mě za rameno a řekla:"Já se o Honzu starám od té chvíle kdy ho sem přivezli a bohužel pro tebe nemám dobré zprávy".Jakmile jsem tohle slyšela,začaly se mi zalévat oči slzami."Honza je v umělém spánku a je na tom hodně špatně,ztratil hodně krve a bohužel jsme mu museli amputovat nohu"řekla smutně.Nemohla jsem uvěřit tomu,co právě řekla."Můžu za ním?"zeptala jsem se mezi proudy slz a vzlykáním."To víš,že můžeš"řekla a usmála se.Zavedla mě do modrobílého pokoje,kde bylo spoustu přístrojů,které pípali.Od přístrojů vedly hadičky,které končily v těle ležícím na posteli uprostřed pokoje.Když jsem ho tam uviděla rozbrečela jsem se ještě víc.Došla jsem k němu a posadila jsem se na židli,která byla vedle jeho postele.Prsty u jedné ruky jsem propletla s těmi jeho a druhou rukou jsem mu projela vlasy."My to spolu zvládneme Honzo a všechno bude jako dřív"řekla jsem, i když jsem věděla,že to není pravda.U jeho postele jsem seděla ještě asi půl hodiny a pak jsem slyšela slabé zaklepání.Neodpověděla jsem.Jediné co jsem teď dokázala bylo se jen dívat na Honzu.Pak jsem slyšela cvaknutí kliky,kroky a nějaké hlasy,které jsem ale nevnímala.Byla jsem v jakémsi transu.Pak mi někdo zezadu položil ruku na rameno a já jsem se konečně probrala a otočila.Ruka na mém rameni byla Vendy a u postele stáli Vadim a táta.Podívala jsem se na Vendy a její oči byly také zalité slzami.To samé bylo u Vadima a táty.Nikdo neřekl ani slovo.Po chvíli prolomilo tichlo slabé zasténání.Otočila jsem se na Honzu a bylo vidět,že přichází k sobě.Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se na chodbu.Rozrazila jsem dveře.Ještě nebyly ani pořádně otevřené a už jsem řvala:"Doktora,doktora..."všichni co byli v tu chvíli na chodbě se na mě otočili.Doběhla jsem k doktorce,která Honzu ošetřovala a ta se mě hned zeptala:"Co se děje?Něco s Honzou?"vylekala se."Ano.Dokázal to.Probral se."odpověděla jsem jí a přes všechny ty slzy se mi povedlo vykouzlit úsměv...

Ahojky lidičky

Dneska takový kratší díl.Znáte to...škola.

Doufám,že se vám dnešní díl líbil.

Děkuju vám za všechnu podporu a hezké komentáře.Docela se divím,že se ještě nenašel žádný hater :D

Btw.taková otázečka na konec...kolik dílu ještě chcete?(ne,nebojte,nechci skončit :D)

Vaše Barča :-D