PS.MenT

Speciál za 3k

Ahoj, hned takhle nazačáku, jsem vám chtěla strašně moc poděkovat za tak obrovské číslo!!! Jste nejlepší!!
Když jsem začínala psát tuhle fanfikci, tak mě ani nenapadlo, že by si to mohlo přečíst třeba 100 lidí a najednou to jsou 3 tisíce!!! Děkuju moc❤
A ještě vás chci znova poprosit o nějaké ty otázky na mě nebo na postavy z příběhu. Až jich bude dost, udělám nějaký speciální díl, kde na ně odpovím.

Tak a aby jste věděli o co v tomhle speciálu půjde, tak to bude o dni, kdy Sofiina maminka měla autonehodu. Tak nebudu to dál okecávat a doufám, že se vám bude speciál líbit.

"Bzz, bzz... "začal vibrovat můj mobil, který jsem měla položený na nočním stolku vedle postele. Bylo pondělí a to znamenalo, že začíná další týden plný školy, takže týden plný utrpení a nudy. Ospale jsem pootevřela jedno oko a budík odložila.
Budík zazvonil o pět minut později a to už jsem věděla, že musím vstávat. Otráveně jsem budík vypla a posadila.
Asi po dvou minutách jsem se rozkoukala a šla jsem se oblíct.
Po delším vybírání jsem si vzala černé kalhoty, které měly na bocích černou krajku, která vedla až ke kotníkům. Pak jsem si oblékla světle šedé tílko a přes něj jsem přehodila slabý černý cardigan s dlouhými rukávy.
Po schodech jsem sešla na chodbu, přes kterou jsem přešla do kuchyně.
V kuchyni stála mamka a vařila nám kafe a tátovi černý čaj. "Dobré ráno"pozdravila jsem mamku. "Ahoj zlatíčko"otočila se na mě mamka s úsměvem od kuchyňské linky.
Po chvíli přišel i táta a tak jsme se přesunuli ke stolu a všichni se společně nasnídali.
Po snídani jsem si šla udělat ranní hygienu, udělala jsem si vysoký culík, nanesla make-up, pudr, řasenku a jemný lesk na rty.
"Sofi, pojď už"volala na mě mamka z předsíně. "Už běžím mami"zavolala jsem nazpět a rychlým krokem jsem se vydala za mamkou. Po cestě jsem ještě dala taťkovi pusu na tvář a rozloučili jsme se. Taťka pracuje přes počítač, takže je pořád doma.
Rychle jsem si obula černé tenisky a vyběhla jsem ven, už k nastartovanému autu, ve kterém už seděla mamka. Usedla jsem na místo spolujezdce, tašku jsem hodila na zadní sedadlo, připásala jsem se a mamka vyjela.
Asi po deseti minutách jsme dorazily ke škole. Mamka zastavila před hlavním vchodem a podívala se na mně. Já jsem se na ní naoplátku prosebně podívala. "No jen běž, běž. Škola volá."podotkla provokativně mamka a zasmála se. "Díky, ty fakt umíš zvednou náladu."řekla jsem vážně, ale pak jsem se zasmála. Dala jsem mamce pusu na tvář, rozloučily jsme se a já se vydala vstříc škole.
Došla jsem ke své skříňce a odemkla jí. Odložila jsem si do ní všechny své věci a podívala jsem se na rozvrh. Chvíli jsem hledala a pak jsem zjistila, že první hodinu máme biologii. Pro mě to není nějak těžký předmět, takže mi to ani nevadilo. Vzala jsem si vše co bylo potřeba, do kapsy jsem si dala mobil a šla do třídy.
Když jsem došla do třídy, nerozhlížela jsem se a zamířila jsem rovnou ke své lavici. Naštěstí si mě nikdo nevšímal a tak jsem si sedla a čekala až zazvoní.

Konečně nám skončila poslední hodina já mohla jít domů. Po cestě jsem se ještě zastavila u své skříňky a vzala si z ní své věci. Před školou jsem si z kapsy vyndala mobil a sluchátka, do kterých jsem si pustila playlist svých oblíbených písniček a vydala se domů.

Když jsem konečně došla domů a vyhrabala svoje klíče, vešla jsem do domů a jako vždy zavolala:"Ahoj, jsem doma".Čekala jsem odpověď, ale nikdo se neozval. Sundala jsem si boty a odložila je do botníku. Potom jsem se šla podívat do kuchyně, koupelny, ložnice, chodby, na zahradu, ale nikoho jsem nenašla. Jako poslední možnost tady byl obývák. Vešla jsem dovnitř, kde v křesle seděl táta a koukal do země, takže jsem mu neviděla do obličeje. "Tady jsi tati, všude jsme tě hledala. Proč si se neozval?"promluvila jsem milým tónem. Táta ale k mému překvapení pořád mlčel. Došla jsem až k němu a položila mu ruku na rameno. "Tati. Děje se něco? "zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Táta se na mně konečně podíval. Oči měl úplně červené a opuchlé, a tak jsem se úplně zhrozila. Neodhodlala jsem se říct jediné slovo a tak jsem jenom stála a koukala se do tátových očí. "Sofi, myslím, že bys ses měla posadit"řekl po chvíli ticha. Já jen zděšeně přikývla a posila se na gauč. Pusa jakoby mi ztuhla a já samým strachem nemohla říct jediné slovo."Víš Sofi, když tě maminka ráno vezla do školy, tak jako vždycky jela po dálnici do práce."mluvil potichu a smutně. "Bohužel dneska ráno jelo proti ní auto, za kterým seděl opilý řidič... "odmlčel se "a potom do maminky narazil"řekl a začal brečet. Já jen seděla jako opatřená a nedokázala jsem tomu uvěřit. Po chvíli jsem se probrala a zmohla jsem se jen na:"A je v pořádku?"šeptla jsem.Táta se uklidnil a řekl: "Sofinko... Maminka to nepřežila"řekl  větu na kterou už nikdy v životě nezapomenu.Seděla jsem a nemohla tomu uvěřit. Asi po dvou minutách mi došlo, do se vlastně stalo. Propukla v obrovský pláč. Lehla jsem si na gauč a asi po půl hodině jsem usnula.

Tak tohle byl speciál za 3k přečtení. Ještě jednou vám  moc moc děkuju.

A ještě jsem vám chtěla říct, že musím upravit čísla kapitol, mám to nějak špatně napsaný, tak aby jste se nelekli, že je to jinak očíslovaný.
Tak jo, to bude všechno, ještě jednou moc děkuju

Vaše Barča :-D