PS.MenT

Část 17-Den zázraků

O měsíc později

Za ten jeden jediný měsíc, se odehrálo spoustu věcí. Honza je už z nemocnice doma a já jsem se prozatím nastěhovala k němu. Honza už je na tom psychicky i fyzicky o hodně líp a už se mu navrátil i ten jeho úžasný úsměv. Vendy s Vadimem nás často navštěvují a jsou pořád spolu. A co je s tátou? Ruka už se mu skoro uzdravila, a tak odletěl zpátky do Londýna.

Dnes je pondělí ráno a my jedeme s Honzou do nemocnice, kde mu doktoři zkusí protézu, aby mohl zase normálně chodit. "Honzo, vstávej "řekla jsem polohlasem, když jsem se probudila. Čekala jsem, že se probudí, ale on se ani nehnul. "Honzí... "Chvíli jsem čekala, jestli neotevře oči "...vstávej "řekla jsem už docela nahlas a dala mu pusu na tvář. Konečně otevřel oči a s úsměvem se na mě podíval. "Dobré ráno "pozdravil mně "Dobré ráno "oplatila jsem mu s úsměvem pozdrav. Chvíli jsme se ještě váleli v posteli a povídali si. Najednou Honza zvážněl. "Stalo se něco?"starostlivě jsem se zeptala. "Víš Sofi..."začal Honza"tak nějak si uvědomuju, že kdyby jsi tu se mnou nebyla, tak bych tohle všechno neměl šanci zvládl."posmutněl a zklopil hlavu. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval. "děkuju ti za všechno moc. Každá jiná holka by se na mě v týhle situaci vykašlala, ale ti jsi jiná... Miluju tě "dořekl a usmál se. "Honzo já vůbec nevím co na to mám říct... Taky tě miluju "dojatě jsem ze sebe vykoktala. Pak jsem se mu vrhla kolem krku a dlouze ho políbila.

O půl hodiny později
"Sofi, můžeme jet?"volal na mě z obýváku Honza. "Vteřinku, jen si vezmu mikinu"zavolala jsem nazpátek. Došla jsem do Honzova pokoje, kde už jsem měla půlku svých věcí. Ze skříně jsem si vzala mikinu a seběhla jsem po schodech dolů. Pomohla jsem Honzovi do auta a sedla jsem si na místo řidiče. Ano, stihla jsem si ještě udělat řidičák. Nastartovala jsem a vyjeli jsme směrem k nemocnici.

V nemocnici
Dostali jsme se až do třetího patra a začali jsme hledat Honzovu doktorku. Asi po 5 minutách hledání jsme jí konečně zahlédli. "Dobrý den"pozdravili jsme jí s Honzou nastejno. "Dobrý den. Ahoj Honzo, jak ti je?"zeptala se s úsměvem. "Už mnohem líp, děkuju "usmál se Honza. "Tak pojďte za mnou "řekla, otočila se a začala odcházet. S Honzou jsme šli za ní. Přišli jsme do velké bílé místnosti, kde bylo lehátko, nějaký nábytek a spoustu přístrojů. Pak přišli ještě dva doktoři a sestřička a začali Honzovi zkoušet různé velikosti protéz. Asi čtvrtá, kterou mu zkoušeli, mu konečně padla. Stoupl si a začal se usmívat, tak jako nikdy předtím. Dala jsem si ruku na pusu a začala se usmívat, ale zároveň brečet... štěstím.Bylo to jako zázrak.
Tohle byl jeden z nejúžasnějších dní v mém životě.

Ahoj lidičky

Omlouvám se za tu pauzu, ale byla jsem nemocná, takže jsem neměla vůbec náladu psát.
Jinak přesáhli jsme hranici 2k přečtení... Panebože děkuju moc, poslední dobou to strašně rychle roste. Ještě jednou děkuju a jako poděkování, vám budu ke každé části přidávat obrázek.
Ještě bych vás poprosila o další otázky, jak na mně, tak i na příběh a všechny postavy v něm.

Děkuju ještě jednou.

Vaše Barča :-)