PS.MenT

Část 16-Proč on?

...S doktorkou jsme doběhly do pokoje.Podívala jsem se na Honzu,který se na nás rychle otočil."Sofií?Co...co se stalo?Kde to jsem?"vyděšeně se vyptával.Přiskočila jsem k posteli a chytla jsem Honzu za ruku."Klid Honzí,všechno bude v pořádku"uklidňovala jsem ho a druhou rukou mu pročesávala vlasy."Honzo,jak ti je?Bolí tě něco?" zeptala se doktorka."Já ani nevím,tak divně.A nic mě nebolí,jen si nepamatuju co se stalo"odpověděl."No,myslím,že by ti to měl vysvětlit někdo jiný."mrkla ne mě doktorka a odešla z pokoje.Podívala jsem se na Honzu a ten zašeptal:"Sofií,prosím".Otočila jsem se na tátu."Tati,nechceš si jít dát dolů do kantýny kafe?"zeptala jsem se.Ten pochopil o co mi jde,kývl a bez jediného slova odešel pryč.Podívala jsem se na Honzu a uměle jsem se usmála."Tak řekneš mi už prosím,co se stalo?"řekl Honza."Tak co si pamatuješ jako poslední?"opatrně jsem se zeptala."No,že jsem jel pro tvýho tátu na letiště a ty jsi byla doma a vařila jsi nám oběd.Nic víc si nepamatuju."řekl a sklopil hlavu.Nic jsem neodpověděla a silně jsem ho objala.Když jsme se od sebe odtáhli,Honza mě znovu poprosil,abych mu řekla co se vlastně stalo."Víš...když jste se s tátou vraceli,začalo hodně pršet a..."odmlčela jsem se.Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala jsem "...a kamion,co jel naproti vám,dostal smyk a narazil do vás."dořekla jsem.Honza na mě vylekaně koukal.Po chvíli mi po tvářích začaly stékat slzy.Honza mě začal starostlivě hladit po ruce."Pokračuj prosím"pobídl mně.Ubrečenýma očima jsem se podívala do těch jeho a to jsem se rozbrečela ještě víc."Sofií,proč pláčeš,vždyť jsme s tátou oba v pořádku."dořekl a usmál se na mně."Honzo...."brečela jsem čím dál víc.Když jsem se malinko uklidnila,pokračovala jsem."Honzo,táta má jen zlomenou ruku,ale ty..."nedokázala jsem to doříct a zase jsem se rozbrečela."Já co?"zeptal se trochu vyděšeně.Místo odpovědi jsem z Honzy odhrnula deku a vykoukla jeho,pod kolenem,amputovaná noha.Honza chvíli seděl bez hnutí a nic neřekl.Po chvíli složil obličej do dlaní a rozplakal se.

O hodinu později

Honza usnul.Proč zrovna on?Nikomu nic neudělal.Je to nejhodnější a nejmilejší člověk,kterého znám.Tak proč zrovna on?Z mého přemýšlení mně vyrušilo ťukání."Dále"řekla jsem polohlasem,abych neprobudila Honzu.Do pokoje vešli Vadim s Vendy."Ahoj"smutně jsem je pozdravila."Ahoj"pozdravili jednohlasně."Tak jak mu je?"zeptal se Vadim."No fyzicky to je už lepší,ale psychicky je na tom dost blbě"odpověděla jsem a po tváři mi už stékala první slza."A ty na tom taky nejsi úplně nejlíp,viď?řekla Vendy.Zavrtěla jsem hlavou a rozbrečela jsem se."Je...je to těžký"řekla jsem,přestože jsem brečela.Vendy ke mě přišla a pevně mně objala."Já vím,ale uvidíš,časem se to všechno zlepší..."

Ahojky lidičky

Omlouvám se,že jsem dlouho nic nenapsala a že je tahle část zase kratší,ale nemám moc čas a hlavně mi nějak blbne notebook.

No nic,doufám,že se vám tahle část i přesto,že je krátká líbila.

PS:Pište mi nějaké otázky,ať už na mně nebo na příběh do komentářů a když tady bude tak 6-7 otázek,napíšu díl,kde bych na ně odpovídala.

PS2:Lidi vy jste blázni!!!Nedávno jsem vám děkovala za 1k přečtení a teď už máme 1,7k!!!Děkuju fakt moc.Mám vás ráda.

Vaše Barča :-D