Všichni víme, že Kovy a Jmenuji se Martin jeli s přáteli do Íránu. Máme od nich vlogy a zdokumentovaný celý výlet. Ale co když se některé věci nedostali do vlogů? Co když, se v této zemi něco stalo, co je na rok rozdělilo? Když se po těch letech kon...
Než zavřu dveře, Martin se uvelebil na gauči, línej vůbec něco udělat. „Martine, vstávej! Musíme natočit to video."
„Uhm.. máámííí, vždyť to můžem natočit zítra." Snažil se z toho Martin vykecat, ale tohle na mě neplatí. Ne teď, ne nikdy. Začal jsem ho tahat za ruku, lechtat, dělat všelijaké zvuky které ho rozčilovaly, ale nic nepomáhalo.
„Martine, sakra vstávej! Jinak to dopadne špatně." „Ale nech mě bejt..." zasměje se a ještě víc se uvelebí na gauči. On je snad natahovací guma, nebo co. Rozprostřít se po celé délce gauče, to je nemožný „No já tě varoval." Řekl jsem a vymyslel jsem tu nejhorší věc, co jsem mu mohl udělat.
Chytl jsem ho za nohu a stáhl ho na zem. „Aúúú... To bolelo!" zakříčel, když se při dopadu na zem bouchl do nosu. Já se začal smát, chytat za břicho a válet po zemi. Martin vstal, naštvaně přešel k oknu a začal hrát uraženého. Ruce si založil u prsou a pořádně se napřímil. „Ale Martine, já to tak nemyslel..." On na to pouze jen odfrkl a dál hleděl z okna.
„Notááák, Marťo nehraj uraženého a pojď mi pomoct připravit stativ a světla." prosil jsem ho, ale on jako by neslyšel. Martin hleděl z okna ven a totálně mě ignoroval. „Tak já si to udělám sám no..." Povzdechnu si a dojdu si do pokoje pro vybavení na natáčení. Nejdřív přinesu stativ, který rozložím před gaučem.
Pak přinesu světla, která postavím po všech stranách a nastavím je jak nejdokonaleji umím. Svítí správně? Svítí... Nakonec na stativ opatrně připevním foťák, upravím mikrofon a vše je připraveno k natáčení.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Unaveně se podívám na Martina, který se spokojeně opírá o topení a usmívá se. Jak já ty jeho změny nálad nesnáším „To to ale trvalo..." zasmál se a sedl si na gauč přesně tam, kam foťák mířil. Začal sebou divně hýbat.
Házel všude rukama, vyplazoval jazyk... Asi zkoušel, jestli ho kamera snímá nebo ne. Musel jsem se nad tím zasmát... Je to takový retard. „Kdyby jsi mi býval pomohl, tak by to bylo rychlejší." neodpusťím si poznámku a sednu si k němu.
Chvilku tam jen sedím, snažím se vymyslet, co by jsme mohli natočit, ale bohužel tentokrát jsem kompletně bez nápadů. „Tak... co natočíme? Napadlo tě něco, když sis byl u toho topení?" „Vlastně... ano napadlo." No ne ne... Martina něco napadlo? Zázrak. To chce Nobelovku.
Martin zapojil mozek. „Jmenuje se to Silent Challenge. Jde v podstatě o to, že si na papírek napíšeme, co ten druhý musí předvést, ALE nesmíme při tom mluvit, ani vydávat žádné zvuky... Musíme tu věc nebo osobu předvádět pouze pohybem rukou, nebo jakékoliv jiné části těla." Vysvětlil Martin pravida jeho Challenge, která ho napadla.
„To je dobrý nápad Martine, velmi dobrý." Natáhnu se pro papír, který leží na stolku a co nejprecizněji ho roztrhám ho na 6 kousků. 3 z nich dám Martinovi a každému z nás donesu propisku.
Martin hned začal psát slova, a během chvilky byl hotový. Já jsem se nemohl rozhodnout, která slova vybrat... Nakonec jsem napsal Karel Gott, jablko a bič. Vše jsme dali do misky, která byla už připravená a důkladně zamíchali. „Můžeme?" zeptám se Martina, který kývne na znamení souhlasu. Zapnu kameru „Ahoj všichni tady Kovy a se mnou tu jééé...."
po videu:
„... mějte se pěkně, určitě se podívejte i na Martinův kanál, a u další Kovyneděle zaséééé čau." Vypnu kameru a začnu se smát. Stejně tak dopadl i Martin. Váleli se smíchy po sedačce, až nás z toho bolela bránice.
Po 5 minutách jsme se konečně vzpamatovali. „Tak tohle bylo nejlepší video." dostal ze sebe Martin i skrz jeho smích. A to by nebyl Martin, kdyby z té sedačky nespadl.
„Jo.. Jo to bylo." Odsouhlasil jsem mu a začal jsem pomalu uklízet vybevení a nepořádek, který jsme natropili. Foťák hezky a opatrně dám do obalu, stativ pomalu a lehce složit , světla zhasnout a společně se stativem uklidit.
Papíry vyhodit, misku umýt a vše je tu tak, jak mělo být.... Začalo mi kručet v břiše, a myslím, že Martin to měl úplně stejně i přes to, že stále leží na podlaze. „Hele Martine? Nechtěl bys někam skočit na jídlo?" zeptám se ho, i přes to, že odpověď už dávno vím.
„Můžem, ale nejdřív mě musíš dostat na nohy." Zasměju se a nabídnu mu ruku. Ten se za ní chytí a vytáhne se díky ní na nohy. „Tak silný stisk..." řekne, zasměje se a mrkne na mě. „No... díky." S touhle větou mě docela vyvedl z míry. To by nebyl Martin, kdyby to nebyla nějaká narážka.
Zamyslím se , když v tom Martin nikde... začnu se rozhlížet po celé místnosti a on nikde. „Martiné?" Zavolám do bytu, ale nedostaly se mi odpovědi. Sakra Martine kde seš? Kam jsi zase šel...
Vyběhnu do kuchyně, nikde nikdo. Ještě jednou zkontroluju obývák, taky nic. Zkontroluju koupelnu, ložnici i skříně s oblečením, ale on prostě nikde. Tak vejdu do předsíně a tam na mě někdo vybafne. Instinktivně vykřiknu a chytnu se za srdce.
„Ty idiote! Chceš snad abych měl infarkt?!" Zakřičím, ale to Martin nevnímá protože se směje jako o závod. Ze smíchu mu dokonce tešou i slzy „Došel- došel jsem nám pro- pro kabáty." Dá mi se smíchem kabát do ruky. Já si ho naštvaně obléknu a bouchnu ho do ramene.
„Jestli mě ještě jednou vyděsíš, tak tě zabiju."
„A co by jsi beze mě dělal? Byl bys bez kamarádů"
„Našel bych si lepšího kamaráda." Martin se mnou zase hraje ty hry. Ach bože, jak to já miluju.
„Stejně bláznivějšího jako jsem já nenajdeš."
„A to se vsadím, že najdu."
„A kde prosímtě?"
„No v Bohnicích přece."
Dořeknu větu a začnu se smát. Martinovi to po chvilce docvakne a začne se smát taky, ale tím jeho nejretardovanjšín smíchem který jsem kdy slyšel. Stojíme tam, v předsíni a smějeme se jak blázni.
Už slyším kecy sousedů, jak je u mě hluk a že si nemůžou dát ani odpolední kafíčko... „Pojď, ať tam vůbec dojdeme. Už se smráká" Otevřu dveře a společne odejdeme z mého bytu. Když stojíme oba na chodbě, zamknu a vyjdeme z baráku na ulici.
------------------------------
Tak a tady je moje druhá kapitola. A to se vám musím přiznat, s touhle to byla sranda. Přepisoval jsme ji na dvakrát, protože já nešika ji odstranil... No jo, tak co nadělám. Přeju vám příjemné čtení❤💙
