I'm sorry - MAVY ✔️

Rozdvojená osobnost

Kovy:

Došel jsem do svého bytu v přízemí, kde jsem si sedl do svého modrého gauče. Miluju ho, nebo ne? Ani sám nevím, ale za zkoušku bych to mohl dát. Je hezkej, inteligentní, vtipnej... docela i sexy. Měl bys to zkusit! Nenech si ujít šanci!" křičelo na mě moje svědomí. Proč musí být láska tak těžká... Ze stolku, co mám u svého sexy modrého gauče si vezmu notebook a začnu stříhat video z Paintballu. U některých scén jsem se opravdu nasmál, zatímco u některých jsem se zastavil. Například v momentě, kdy se Martin převlékal. To jeho vypracované bríško... 

Skousnu si ret a opět začnu stříhat. Snažím se na to moc nemyslet, aby nepřišla nechtěná reakce. Bohužel moje tělo si se mnou dělá co chce. Začínám cítit nepříjemný tlak v kalhotech, které mi během pár sekund jsou malé. Chvilku to nechám, a snažím se soustředit na práci, bohužel neúspěšně. Notebook odložím a rozejdu se do koupelny. Musím se odreagovat, jinak to stříhání dneska neudělám. Zavřu se do koupelny a sundám si kalhoty společně se spodním prádlem. Lehce uchopím svůj penis do rukou a začnu s ní pohybovat.

***

Jakmile jsem dostatečně uvolněnej, smyju ze sebe přebytečnou bílou tekutinu a opět se pusťím do práce. Mau u mě odpočívá. Martin měl pravdu, udělalo se mu dobře a za to jsem opravdu rád. Lehce ho pohladím po srsti, a zase se pusťím do práce. Tentokrát bez zbytečného rozptylování. A povedlo se. Během několika hodin a několika vypitých kafí se mi konečně povedlo video sestříhat. 

Teď stačí už jen upload a mám hotovo. Vyndám si mobil a natočím instastories. „Tak videje sestříháno, a během dvou hodin by mělo být venku, tak se těšte." Můj proslov vložím na můj příběh a mobil zase schovám. Mezitím, než se video nahraje na youtube, tak se dojdu osprchovat a udělat si něco dobrého k jídlu. Nebudu pokoušet své kuchařské schopnosti, tak si udělám míchané vajíčka. Mňanka

Martin:

Po několika hodinách v posilovně , s pocitem dostatečného uvolnění, vycházím z budovy s názvem Posilovna. Uvolněn a zbaven veškerých starostí se vydám na zdlouhavou cestu domů. Přes celý svůj pochod nemohu z hlavy dostat Káju. I když jsem byl bez něj jen pár hodin, tak mi je po něm moc smutno. Chci ho vidět, obejmout a znovu ochutnat jeho sladké rty. Užívat si pocit toho, že je jen můj a nebude patřit nikomu jinému. Bude patřit pouze a jenom mě. 

Ještě předtím, než vejdu do svého vyhřátého bytu, tak se stavím na Vyhlídku. Je docela teplo, takže se dá chvilku posedět, a jen tak přemýšlet. A taky že tak udělám. Sednu si na lavičku, která je nahoře u silnice, a zadívám se do dáli. Popravdě, jediný na co se mohu dívat jdou domy, ulice a v dáli hora, na které vidím pár siluet lidí, co tam pravděpodobně fotí výhled. Přišel jsem si uvolněný, dostatečně silný na všechno. To by se ale nesměl objevit Lukáš. 

„Ahoj." Řekne klidným hlasem a mě dojde, že je něco špatně. Proč už dávno neležím v kaluži krve? Proč už dávno nejsem celý od krve? „J-Já... chtěl bych se ti omluvit." Zarazí mě touto větou. On že by se chtěl omlouvat? Pan drsný? „No, docela mě překvapuje že jsi přišel sem, i přes to cos mi řekl, ale myslím, že omluva nebude stačit."

***

Dlouhou dobu jsme venku seděli, a Lukáš se mi už nespočetně krát omlouval, a snažil se vysvětlit své chování. Z části ho chápu, rozdělené osobnosti  nejdou brát na lehkou váhu, ale taky to není jeho vina. Jak se narodil, tak se narodil. Párkrát mu za celý náš rozhovor šiblo a vrazil mi... no párkrát, spíš 4x dohromady. A co udělali moje reflexy? No správně, vrazili mu nazpět. Je to s lidma s touto „poruchou" o něco složitější. Ale nakonec se to vše nakonec vyřešilo. 

Lukáš se mi snad po třicáté omluvil. Domluvili jsme se, že se už nic nikdy nebude opakovat, a že ukončíme mezi námi veškerý kontakt. Bude to tak pro nás dva lepší. Lukáš se se mnou rozloučí, a z Vyhlídky odejde. A já si tu dál jen tak sedím, a přemýšlím o všem. Především o tomhle místě.

Flashback

Zbožnuju, když je Vyhlídka prázdná. Žádní lidé, fanoušci a nebo pejskaři. Prostě prázdno in the fucking forest. Je tu klid, krásný výhled na okolí v mém bydlišti a také je tu taková zvláštní atmosféra. Nevím čím to je, ale vždy  když tu jsem, tak je mi hned lépe. Jestli to je ťím, že se tu nejčastěji schovávahí fanoušci, nebo tou pověrou... Mezi lidmi se říká, „Když na toto místo přijdeš s osobou, co miluješ, zůstanete spolu navždy." Pro mě to byla kravina, a nevěřil jsem této vymyšlené pověře. To bylo do té doby, než jsem potkal Karla. Jednou jsem ho na toto místo vzal, a od té doby jsme spolu. Tedy... jako kamarádi. Tehdy jako kamarádi, a nyní, pravděpodobně jako parneři.

Konec flashbacku

---------------------

Zdravím lidičky :D Tak jsem tady zas s další kapitolou a doufám, že se vám bude líbít. Je sice kratší, to přiznávám ale mé výmluvy jsou docela jednoduché: příprava projektu na Utubering a také trochu větší trable s pár lidma, ale k tomu ani není třeba se vyjadřovat. Jinak, začnu opět pracovat na dalších kapitolách jak pro Sorry, tak pro Night life takže se můžete těšit na další kapitolky. Tak mějte se a pa pa pa