Všichni víme, že Kovy a Jmenuji se Martin jeli s přáteli do Íránu. Máme od nich vlogy a zdokumentovaný celý výlet. Ale co když se některé věci nedostali do vlogů? Co když, se v této zemi něco stalo, co je na rok rozdělilo? Když se po těch letech kon...
Panebože, jak já ta rána nesnáším. Vstávání je ta nejhorší aktivita vůbec.
Rozespale jsem otevřel oči, částěčně zalepené pár ospalky, a protáhnu se. Ještě jsem ale nebyl pevně rozhodnutý, že z té nepohodlné pohovky vstanu.
Ponořil jsem se do svých myšlenek -, především do těch, které se týkají mé orientace. Kvůli těmto myšlenkám jsem si vzpomněl na událost, kterou bych nejraději zapomněl.
Flashback o čtyři roky zpět:
,,Kováři?!" dostal jsem další kopanec do břicha. ,,Kdy nám odpovíš?!" A další kopanec od jiné osoby.
,,A - ano," vyhrkl jsem přidušeně a sykl bolestí, která se mezitím rozlévala po celém mém těle. Bohužel jim to jako odpověď nestačilo.
,,Ano? Co ano?" křikl jeden chlapec a násilím mě vytáhl na nohy, přičemž jsem věděl, že se na nich dlouho neudržím.
,,Chodím s Adrianem...," vydechl jsem z posledních sil, a tak ukončím svůj projev. Chtěli to slyšet, tak to tady mají. Chlapec mě pustil a já spadl na tvrdou podlahu, načež jsem schytal poslední kopance do břicha.
,,Hej! Jděte od něj! Zaslechl jsem mně velmi dobře známý hlas. Adrian.
Jeden z chlapců se na něj s posměškem obrátí. ,,Další buznička se chce přidat do kola?"
Adrian zatínal pěst a svraštil čelo. ,,Z tebe udělám brzo kolo!" Začal mě bránit vším možným, dokud se několik chlapců nerozhodnou zakončit dneš projev jejich zlosti. ,,Ještě jsme spolu neskončili, Kováři," ušklíbl se při odchodu a mávl na ostatní. ,,Jdeme!"
Já, zraněny a bez sil jsem se snažil dostat na nohy, u čehož mi pomohl Adrian. Po chvilkovém úsilí se mu povedlo mě přidržet a dostat na nejbližší lavičku.
,,Adri?" otočil jsem se na chlapce, kterého jsem miloval, ,,myslím, že bychom to měli ukončit. Už takhle nemůžu dál žít."
Adrian se na mě vyděšeně a se slzami v očích otočil. ,,Proč, Kájo? Miluju tě! Nechci tě ztratit."
Do očí se mi taktéž nahrnuly slzy a měl jsem co dělat, abych se na místě nezhroutil. ,,Taky tě miluju... Promiň, ale už takhle dál žít nemůžu. Dva roky! Dva roky tohle snáším, ale není jiná možnost. Už nemůžu dál." Naposledy jsem se zahleděl do těch jeho krásných hnědých očí a řekl mu jednu s posledních vět, které ode mě slyšel: ,,Už jsem to rozebíral s rodiči. Povolili mi odejít na jinou školu... Ptali se, co se děje, ale odůvodnil jsem jim to tím, že se tu necítím dobře a chci zkusit něco jiného. Promiň..."
Konec flashbacku
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
