Všichni víme, že Kovy a Jmenuji se Martin jeli s přáteli do Íránu. Máme od nich vlogy a zdokumentovaný celý výlet. Ale co když se některé věci nedostali do vlogů? Co když, se v této zemi něco stalo, co je na rok rozdělilo? Když se po těch letech kon...
„Bohužel Kájo, musím jet, už je to dávno zařízené." Řeknu Kájovi do telefonu, když si balím kufr. Jelikož jsem po škole, tak jsme se se studentama z mé třídy domluvili, že si uděláme rozlučkový zájezd do Německa. Sice mám rád i lidi ze základky, se kterýma jsem měl nedávno sraz, ale na lidi ze střední se nedá zapomenout. „A na jak dlouho tam jedeš? A-" Začne se mě Kája vyptávat. „Jedu tam ani ne na týden."
„A kam že to jedeš?" No jo, já zapoměl. Karloslav musí všechno vědět. „Prosímtě jedeme do Frankfurtu, a nevyptávej se. Nebo ti mám rovnou říct celý program?" „To by bylo nejlepší." Řekne Kája a oba se naráz začneme smát. Bože, jak já ho miluju. „Budeš mi chybět Marťo." Ozve se z druhé strany. „Na to, že jsme teprve včera spolu oficiálně začali chodit, tak tady předáváš hodně citů, nemyslíš?" Zasměju se, a čekám jaká reakce se od něj dostaví.
„Hele, neutahuj si ze mě. Prostě to přichází samo..." „Vždyť já vím. Hele, Kájo. Půjdu už spinkat. Odjíždíme už v osm, takže musím být nějak připravenej." Řeknu trochu smutně. Vůbec se mi od něj nechce, ale zároveň se nemohu dočkat až konečne někam odjedu. „Takže to tě ani ráno nebudu moct vidět?"
„Karloslave, prosímtě! Chováš se jak malej. Z autobusu ti zavolám, ano?" Kája se z druhé strany zasměje. „Dobře, jdi už spinkat. Dobrou Marťo." „Dobrou Kájo." Hovor položím a zavřu kufr, který položím před dveře. Převleču se do oblečení na spaní a zalezu si do postele. Když nad tím tak přemýšlím, měl bych Kájovi vymyslet nějakou krásnou přezdívku... Při celém přemýšlení a vymýšlení dokonalé přezdívky usnu.
Druhý den
Dojdu s kufrem k našemu místu, kde máme mít sraz a kde na nás čeká autobus. Už zdáli vidím známé a přátelské tváře. Katka, Ondra a Barča na mě s radostí mávají. Usměju se a s kufrem v ruce se k nim vydám. „Ahoj Bláááznííí." Zakřičím z plných plic a všechny hromadně obejmu. Od mých přátel se mi dostane krásný a přátelský smích. „Zbytek už je na místě, takže autobusem jedeme ty, já, Katka, Barča a támhle Kuba." Řekne Ondra a ukáže na Kubu, který se opírá o autobus.
Kuba, Kuba... tohle jméno se mi vůbec nevybavuje. A jó vlastně! To je ten kluk, co k nám přestoupil. Jak jsem mohl zapomenout. „Tak šupky dupky do autobusu, ne?" Řeknu a rozběhnu se k našemu autobusu. Náš autobus je většího typu, který má snad 34 sedadel. Myslím že to našim účelům postačí. Dám si kufr do kufru a rozběhnu se ke dveřím. „A já pozdrav nedostanu?" Zablokuje mi se slovy Kuba vchod. „Málem bych zapoměl, že potřebuješ speciální péči." Zasměju se a obejmu ho. Kuba mi objetí snad ještě víc pevněji opětuje. Připadám si, jako kdybych Káju podváděl.
„Tak jdeme vy rosničky." Zařehtá se Ondra a já se z Kubinova objetí vymaním. Vejdu se svými přáteli do autobusu. Jakmile jsme všichni vevnitř, řidič nastartuje autobus a vyrazíme směr Německo. Sedím vedle Ondry, Barča sedí s Katkou a Kuba sedí sám. Je mi ho částečně líto, ale myslím, že on je na to zvyklý. Naše první zastávka při cestě do Frankfurtu za našimi přáteli byl Bamburk.
Vystoupili jsme z autobusu a já chtěl okamžtě zpátky. „Nikam Marťo, hezky se projdeme a až pak se vrátíme." Řekl s úšklebkem Ondra a nasadil si sluneční brýle. Naštěstí jsem ji já nezapomněl své, takže si je okamžitě nandávám. Z autobusu vyjde i Barča s Katkou, které se nad něčím vtipným hrozně smějou a nakonec, jako poslední vyleze Kuba. „Tak klid obecenstvo!" Zavelí Ondra a všichni ztichnou. Tedy především Barča s Katkou. Jak jsem tak pochitil, tak se Kuba ujal vedení a bude náš průvodce.
„Takže vítám vás v Bamberku. Na cestě do Frankfurtu se zde podíváme do Bamberského chrámu, kde vám povím nějaké zajímavosti a pak si zajdeme na jeden ze sedmi pahorků, na kterém si budete moct koupit zmrzlinu." Zasměje se Ondra a společně se vydáme k onu chrámu. Cestou obdivuju veškeré památky, architekturu a to bych nebyl já, kdybych všechno nevyfotil. Večer vše pošlu Kájovi. Nakonec dorazíme k Bamberskému chrámu, kde nám Ondra o něm začne povídat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Buďte vítáni v Dómu svatého Petra a svatého Jiří. Původní katedrálu nechal postavit císař Jindřich II. Tento první bamberský chrám byl vysvěcen v roce 1012..." pokračoval ve vypravování Ondra, kdy jsem dával pozor jen na pár úryvků.
Byla dvarát zničena požárem a dále něco o architektuře bla bla bla. „Uvnitř chrámu najdete spoustu zajímavých památek. Bamberského jezdce, Hrobku císařského páru a můžete se podívat i na hlavní oltář. Dáme si rozchod tak na 10 minut, a pak se vydáme na ten pahorek."
Dokončí své vyprávění Ondra a všichni se vydáme dovnitř chrámu. První pozitivum je, že zde je příjemný chládek. Dále tu byly krásné památky, i momenty založené na světle. Takže se moje fotografování opět projevilo.
Po hodině
„Musím teda říct Ondro, že až na to vedro tak je to tu nádherné." Řeknu Ondrovi, když se vracíme z pahorku každý s jednou zmrzlinou. I když moje německé schopnosti nejsou extra dobré, tak jsem si zvládl objednat malinovou zmrzlinu. A musím říct, že to je opravdu dobrůtka. „Říkal jsem ti, že se ti tady bude líbit." Odpoví mi Ondra. Všichni se zastavíme u jedné sochy, která znázorňovala rozpůlenou tvář. Zvláštní... „Tak autobus už nám támhle přijíždí, takže všichni dojíst!" Rozkáže Ondra a všichni začneme zmrzlinu pomalu i sát, nehledě na to že nám to zamrzuje mozek. Jamile máme všichni snězeno, nasedneme do autobusu na naše místa a vyjedeme k Frankfurtu. Pustím si do uší hudbu, kdy mě ukolébá ke spánku. Spím tak hodinku a něco mě něco probudí. Asi Ondrův hlas.
„...takže přijedeme o pár minut, možná i hodin později." Uslyším a jelikož nevím o co jde tak se Ondry zeptám. „Ondro mohl by jsi to prosím zopakovat? Já jsem spal." Ondra se zasměje a podívá se na mě. „Prosímtě, jsme v zácpě a to fakt dlouhé, takže přijedeme do Frankfurtu o pár hodin později." Poděkuju mu a nandám si opět sluchátka, kde se soustředím na slova a styl hudby. A opět mě to ukolébá ke spánku... Po několika dalších hodinách dojedeme k nám do hotelu. Od Ondry jsme vyfasovali karty od našich pokojů.
„Takže odložte si věci a jdeme na procházku do města .A tak jsme taky udělali. Pozdravil jsem se s mýma bývalýma spolužakama, a všichni jsme vyrazili do města. Prošli jsme se po krásném nočním městě, viděli spoustu památek a krásný večerní mrakodrapy. Na Ondrův požadavek jsme se stavili i do frankfurtského McDonaldu, z čehož jsem usoudil, že tady někdo chce, abych byl tlustej. Mrha jedna nenažrná.
Samozřejmě jsem neodolal, a objednal jsem si pořádnou kupu jídla. Všechno jsme společně snědli a za stálého smíchu jsme se vrátili zpátky do hotelu, kde jsme si vybalili, umyli se a šli spát. Dnešek byl krásnej, poznávací a zajímá mě, co se bude dít zbytek dnů. A to jsme měli jakž takž přehled o plánu na každý den, ale co my víme...
----------------
Ahóój lidičky. Tak vám tady posílám další kapitolu, a jak jsem slíbil. Tahle kapitola bude celá z prostředí Frankfurtu... přikládám i jednu, né moc povedenou fotografii památky, která již byla zmíněna. Děkuju všem, co tuhle povídku čtou a příjemné čtení ❤️❤️❤️❤️❤️
