I'm sorry - MAVY ✔️

Já počkám

Martin:
Ty jeho rty. Tak měkké, tak sladké, a tak chtivé. Naše rty byly spojeny jen chvilku, ale připadalo mi, že to bylo alespoň několik hodin. Přes celý polibek mě provázelo teplo, krásné a hřejivé teplo. Jakmile se ale naše rty oddělily, postihla mě opět zima. Kája ode mě odstoupí, a dívá se na mě. Díváme se na sebe, z očí do očí. Skenuju jeho obličej, a zjišťuju každou jeho vadu a každou jeho dokonalost. Oba nevíme, co říct. Popravdě teď ani slova nejsou potřebná. 

Chytnu ho za tričko, a přitáhnu si ho znovu do polibku. Tentokrát do více vášnivého a dravého. Naše rty po sobě klouzají, a vzájemně se o sebe třou. Je to tak nádherný pocit. Lepší než v Íránu. Tady to je již opětovné. Nakonec se naše rty oddělí již podruhé, a my na sebe opět jen zíráme. Tohle ticho, které je zároveň krásné, ale i strašidelné, prolomím já. „Takže?" Položím tu nejdementnější otázku v celém vesmíru. To je ten náš Martin. 

„Takže, co?"  „Takže, jak to je mezi náma?" Váhá. Neví, co říct, a já se mu ani nedivím. „No... a-asi k tobě něco cítím." Nejistě odpoví na mou předešlou otázku a sklopí zrak. Opatrně k němu přijdu a obejmu ho. Ucítím, jak sebou zatřese, ale pak se zachumlá do mého objetí. 

„Dám ti tolik času, kolik jen budeš potřebovat." Ujistím ho, a následně mu prohrábnu rukou jeho dokonalý účes. Odtáhnu se z našeho objetí, a podívám se na něj. „A jdi se sebou něco udělat. Vypadáš po ránu strašně." Zasměju se, a odejdu do kuchyně s plánem uvařit snídani.

Karel:

Stál jsem tam jak opařený, bez schopnosti jakéhokoliv pohybu. Co to sakra bylo? Dobře, políbil jsem ho, líbilo se mi to, a přiznal jsem mu to. Co teď? Jak se k němu mám chovat. „Máš tu jídlo!" Křikne na mě Martin z kuchyně. Sakra. Rychle dojdu do koupelny se sebou něco udělat a jakmile vypadám tak nějak k světu, jdu k Martinovi do kuchyně. „D-děkuju." Převezmu si talíř s rohlíkem potřený máslem a šunkou, a jdu si sednou ke stolu. 

Martin stojí opřený o linku a nevidím, že by si dělal jídlo. „Ty jíst nebudeš?" Zeptám se, a podívám se na něj. Stojí tam jen tak opřený, ruce zkřížené u prsou a pozoruje mě. „Nemám hlad." Odpoví jednoduše. Dojím svůj rohlík a odnesu talíř. Když dávám talíř do dřezu, ucítím na své krku jeho hřejivý dech. Tiše vzdechnu, ale myslím, že i tak si toho všiml. 

„Proč jsi mě tehdy v Íránu odmítal?" Zeptá se, a opět mi dýchne na krk. Proč mě dokáže dostat do rozpaků tak jednoduše? Lehce vzdechnu a snažím se vymyslet srozumitelnou a přijatelnou odpověď. „Měl... měl jsem Andreu a..." Zarazím se. Nebylo to kvůli ní. Bylo to kvůli něčemu úplně jinému. „... a nevěděl jsem přesné city k tobě." Odpovím jednoduše, a otočím se na něj. Podívám se do těch jeho dvou zelených očí, které se na mě dívají.

Flashback

Po Íránu to se mnou šlo z kopce. S Martinem jsme se pohádali, a já byl na zhroucení. Proto jsem se upoutal k věci, která mě dokázala udržet od zbláznění. K barům. Vlastně, díky barům jsem potkal kamarádku Míšu, nebo jak já jí rád říkám, Grayová. V mnoha věcech mi pomohla, a jsem jí za to všechno vděčný. Ví o Martinovi i o tom, co se stalo v Íránu. Ale nemyslím si, že by věděla o stávající situaci. 

Vymetal jsem bary. Jeden za druhým. Pomalu mě ve všech znali. Alkohol sem, alkohol tam. Někdy šuk a někdy bum. Rvačky byly na večerním režimu. Po ránu byla kocovina snad v největším měřítku. Zalepit rány, Ibalgin do sebe a šup na brigádu. Costa Coffee v odlehlém městě, kde mě snad nikdo nezná. Myslím, že takovou trosku, jako jsem já, by nepoznal nikdo.

Konec flashbacku

„A teď už to víš?" Usměje se na mě Martin, a ukradne si ode mě polibek. Zatřepu sebou a na kůži mi vyraší husí kůže. Martin si toho všimne, a tak radši ode mě poodstoupí. „Dám ti tolik času, kolik jen budeš potřebovat." Kývnutím mu poděkuju, a konečně umyju ten talíř. „Tak asi děkuju za azyl, a... asi půjdu domů." Řeknu Martinovi, a rozejdu se k pokoji, odkud jsem před pár minutami odešel. 

Seberu své oblečení ze země, a obléknu se do něj. Jakmile jsem hotový a důkladně oblečený, rozejdu se do předsíně, kde na mě už dávno čeká Martin. „Tak ještě jednou děkuju, a měj se." Trhavě ho obejmu, a odejdu z jeho bytu. Změnil se mi život od základů, díky jedné osobě?

Martin:

Stojím tam jak opařený, a snažím se vstřebat vše, co se za posledních pár minut stalo. Karel mě políbil. Sám od sebe. Přejdu pomalu, stále v menším šoku do kuchyně, kde vytáhnu ze „skrytého šuplíku" vodku, a naleju si na takovou menší oslavu.

Láhev odložím, a přičichnu k obsahu sklenice. Hmm, krásně voní. Tedy pravděpodobně jen pro mě. Á šup, a už je ve mně. Hezky mi zahřála krk. Projelo mnou teplo přímo od alkoholu, které mě krásně zahřálo. „Dnes mi den už nic nezkazí." Řeknu si pro sebe, a tlesknu radostí rukama. To jsem se ale šeredně mýlil. Zazvonil mi telefon. Nejdřív jsem si myslel, že je to Kája, že si tu něco zapomněl. Ale nebyl to on. Byl to Lukáš. S váháním telefon vezmu. 

„Carev, prosím?" Ticho. Po chvilce se ozve Lukášův hlas. „Takže ty pícháš jinou prdel?" Vykřikne na mě, a mně málem praskne ušní bubínek. „Taky tě rád slyším, a bohužel nevím, o čem to mluvíš." „Ale moc dobře to víš. S Kovářem, ty idiote!" „To je moje věc." Odseknu mu, ale to ho naštve ještě víc. „Jediná prdel, kterou budeš mrdat, bude moje, kamaráde! O to se postarám!" To se ale naštvu už já, a vybuchnu. „Myslím, že to, koho budu píchat, je moje věc! A pokud vím, sám si posledně nechtěl!" Vykřiknu na něj, a tím ho vyvedu z míry. 

Dlouhou dobu je ticho, a já stále zuřím. Připadám si teď jako postavička Vztek z  filmu V hlavě, ještě plameny z hlavy a je to dokonalé. „Ještě jsme neskončili kamaráde!" Sykne do sluchátka, a hovor položí. Já mobil pohodím na pohovku, a kopnu do sebe dva panáky vodky. Měl jsem na dnešek jiné plány, ale teď je stav nouze. Rozejdu se zuřivým krokem do svého pokoje. Silně dupám, a myslím, že sousedi nebudou nadšení. 

Převleču se do sportovního, a nandám si, mně pohodlné, boty. „Je čas si jít zaposilovat." Řeknu si, a nandám si sluchátka. Pustím si energetickou hudbu, a vyjdu před dům. Klušu na místě, a za poslechu písničky Hall of fame se rozběhnu směrem, kde je moje oblíbená posilovna a kde mě zná snad celý personál. Jsem na cvičení ujetý... něco jako Kája na běhání.

---------------------------------------

Zdravíčko 😉 tak mě tady máte s další kapitolou. Jsem moc rád za odezvu, která se mi dostává v podobě hvězdiček a komentářů. Doufám že se vám tato kapitolka bude líbit a budu samozřejmě rád za odezvu ❤❤