I'm sorry - MAVY ✔️

Sen

Známé pravidlo, u tohoto znaku & prosím zapněte video.
--------------

Kovy:

,,Bylo to výborné," pochválil jsem jídlo a složil příbory tak, jak se patří. Jsem přece sofistikovaná lidská bytost.

Martin ještě dopíjel víno, když se u našeho stolu objevila servírka a odnesla talíře. Vzápětí se vrátila s účtem a s úsměvem na nás prohlédla. ,,Bude to tři sta šedesát korun."

Rychle jsem se začal prohrabovat kapsou od bundy a hledat peněženku. ,,Minutku," uchechtl jsem se nervózně. Nemám rád, když musím být středem pozornosti. Martin byl ale rychlejší a vytáhl peníze. ,,Co blbneš? Já platím," zareagoval jsem se zamračeným pohledem na Martinův čin. Žádné takové. Jediný, kdo tady bude platit, jsem já.

,,Ne," zasmál se mému pohledu Martin a začal protestovat. Tak on mě ještě bude provokovat? Zaslouží si naplácat. Karle! Vzpamatuj se! Jsi přece hetero a rozhodně nenaplácáš Martinovi. Ne!

,,Martine, vážně, já platím," zašklebil jsem se na něj a chtěl vyndat peníze z černé peněženky, kterou se mi už podařilo vytáhnout z tajemných koutů mé bundy. Někdy bych si měl uklidit v kapsách...

,,Nebudu se s tebou hádat, platím já," nadhodil Martin ledabylý úsměv a vrazil servírce do ruky peníze, načež mu ještě dvacet korun vrátila.

,,Tak děkuju," povzdechl jsem si a ještě jsme společně popřáli hezký zbytek večera odcházející dívce. ,,Příště ale platím já, bez debat!"

,,No jo, ty trdlo," kývl Martin a začal si oblékat kabát. Já udělal to samé. Když už jsem si dopínal poslední knoflík, všiml jsem si Martina s ustaraným pohledem, jak se snaží obléct si kabát.

,,Počkej," uchechtl jsem se a popšel Martinovi, ,,pomůžu ti." Martin se na mě překvapeně podíval, ale kývnul.

Opatrně jsem z něho sundal alespoň nějaké části kabátu, které se mu povedly nasadit. Okamžitě jsem si všiml, v čem byl problém. Martin je nešika. ,,Nasazoval sis ho obráceně."

Martin se na mě pobaveně podíval a zčervenal. ,,Aha. Trošku jsem přemýšlel, tak jsem si nevšiml."

Pokynul jsem Martinovi, aby natáhl ruku, na kterou jsem mu navlékl rukáv kabátu, a pak i druhou. Po dokončení procesu nasazování jsem si Martina prohlédl od hlavy k patě a ještě mu zapnul knoflíky.

,,Děkuju," stále se červenal Martin, ,,ještě, že tě tu mám."

Vyšli jsme z restaurace do chladného počasí. Všude panovala temnota, která pokrývala Prahu. Hvězdy se nad námi dohadovaly, která bude svítit více, a měsíc se vítězně poškleboval nad svou nadvládou. Jediné záblesky světel pocházely z lamp na ulicích a oken domů.

,,To už je noc?" podivil se Martin a rozhlédl se kolem sebe. Neudělal jsem nic jiného, než se rozesmál, ,,no, jak vidíš, tak ano."

Martin se na mě podíval s naštvaným poker facem, ,,ha, ha, ha." Pak se ale zasmál upřímně a znovu se rozhlédl kolem sebe. ,,Počkej, mám nápad."

,,Mám se bát?" U Martina člověk nikdy neví.

,,Poslouchej," drknul do mě Martin ramenem a na celou ulici zařval: ,,Začíná noc!"

Odněkud z temných zákoutí Prahy se ozval naštvaný křik. ,,Drž hubu, kokote!" Martinova reakce byl výbuch smíchu přes celé město.

,,Jsi idiot," rozesmál jsem se, ale rychle Martina chytl za ruku. V tom spěchu jsem si to ani moc neuvědomoval. ,,Poběž, než nás chytí noční gestapo."