I'm sorry - MAVY ✔️

Den poté

Druhý den

Martin:

Vzbudím se v něčím křesle. To je zvláštní, nepamatuju si nic ze včerejška... Tedy, možná jen útržky. Otevřu unaveně oči a snažím se je zaostřit. Vše vidím prozatím rozmazaně. Kde to sakra jsem? Něco mi říká, že tohle místo znám, ale kde to jsem? Několikrát za sebou rychle zamrkám a konečně se mi podaří zaostřit a zjistím, že jsem u Káji v bytě. Dobře, takže co si pamatuješ. Třídní sraz, kde jsem asi hodně pil, soudě podle bolesti hlavy, dále hovor od Káji a... a dál už nic. 

Po rozhovoru s Kájou si nic nepamatuju. Vstanu z křesla, ale jakmile stoupnu na nohy, zamotá se mi hlava a jsem zase na židli. „Už nikdy nebudu pít." Zanadávám si. „To si říkám taky, a nikdy to nedodržím." Ozve se Kájův hlas, který přichází od dveří. Otočím tedy své celé tělo ke dveřím, kde uvidím Káju ve volném tričku a spodním prádle. Skousnu si ret. Oh shit...

Karel:

Zasměju se, a dám oči v sloup „Hned po ránu a jsi strašně perverzní." Podívám se na Martina, který se snaží tvářit co nejvíc nevinně. Jaksi se mu to ale nedaří a stále musí pozorovat mé tělo. Úchyl jeden. Ale jenom můj. „Chceš přinést vodu?" zeptám se ho, při tom se snažím obléct tepláky, které jsou přehozené přes židli. „Byl by jsi hodný." Usměje se na mě, a chytne se za hlavu.

Ach jo. Jakmile na sobě mám tepláky, vydám se ze svého pokoje do kuchyně, kde Martinovi naleju sklenici studené vody. Voda pomalinku teče a já se snažím vzpamatovat z včerejších událostí. Bylo to tak krásné a romantické... A ne, nepomilovali jsme se. Zatím ne. Pouze mě líbal, sice až po pas, ale líbal mě. A to na tom bylo to nejkrásnější. I přes to, jaký je on nedočkavec, tak se dokázal udržet nad mou hranicí a za to jsem opravdu vděčný. Moje vzpamatovávání se přesáhne na takový bod, kdy obsah skleničky přetéká zpět do dřezu. 

Rychle zatřepu hlavou, vypnu kohoutek a odleju část vody ze sklenice. Se sklenicí v ruce jdu do pokoje, kde ze skříňky vytáhnu Parelen a všechno mu dám do rukou. „Zapij to, bude ti lépe." Řekl jsem, a sednu si naproti něj, tudíž na neustlanou postel. Martin prášek ihned zapije sklenicí vody, která je během několika okamžiků prázdná.

Martin:
Je tak hodnej. „Kájo mohl bych tě ještě o něco poprosit?" zeptám se trochu ostýchavě a proto sklopím svůj zrak ke svým nohou. „Jasně, povídej." Zasměje se Kája , což mi přidá určitou dávku odvahy. „Co se včera v noci dělo? Na nic si nevzpomínám, a docela mě to děsí." Zeptám se narovinu a podívám se mu do očí. Jde v nich vidět, že se rozhoduje. Že uvnitř něj bojuju dvě strany. Jedna strana zastává toho názoru, aby mi řekl pravdu a druhá, aby mlčel a neodpovídal. 

Zajímá mě, kterou z těchto dvou stran poslechne... Po několikasekundovém mlčení mi nakonec odpoví. Sice trochu se záseky a strachem v hlase, ale odpoví. „L-l-líbal jsi mě." 

„A-aha." To je to jediné, co se ze mě dostalo... Nepřekvapuje mě to z mé osoby, ale spíš mi jde o Káju. „B-bylo něco víc?" Zeptám se trošku vystrašeně. „Ne Marťo. Držel jsi se hranice. Nic víc než polibky nebylo." Ujistil mě a pohladil mě po rameni. Abych se přiznal, docela mi spadl kámen ze srdce. Ale stejně mě jedna věc zaráží. Kája se nechal... i přes to co se dělo v Íránu, tak je se mnou ochoten být? Ano, na ten rozhovor si pamatuju. I když, převážně jsem o našem vztahu rozhodl já.  

„A opravdu se mnou chceš být? Vydržíš to vůbec s člověkem, jako jsem já?" Je mi až trapné, že ho zavaluju samýma otázkama. Navíc s kocovinou. Úžasná kombinace... Kája se na mě podívá, a to opravdu dlouze. „Ano, chci s tebou být... jak jsem řekl, zatím na zkoušku. Objevit nové vody a takové ty žvásty..." Kývnu. Pokusím se vstát ze židle, ale opět se mi zamotá hlava. Naštěstí mě Kája stihne chytnout. 

„Kam putuješ?" Zasměju se.  „Měl jsem v plánu, jít do koupelny provést ranní hygienu, ale když mě takhle držíš..." opatrně se postavím na nohy a obejmu ho. Kája mě automaticky obejme, jako kdybychom spolu byli už hodně dlouho. Jsem o malinko nižší, takže se opatrně zachumlám do jeho objetí, a začnu si tento moment užívat... 

„...tak jsem se rozhodl, že budu tady, hezky v tvém objetí." Cítím, jak Kájovi buší srdce a zároveň cítím každý jeho nádech a výdech. Je to nádherné. Tolik prosněných dnů a nocí, tolik pokusů o to být s ním a konečně se mi to splní... Láska je mocná čarodějka.

Karel:

Je to tak hezké, a při tom zvláštní... Né, že by se mi to nelíbilo, to se říct nedá, ale je to zvláštní. Známe se tak dlouho, prošli jsme si tolika věcma, a nakonec se tu objímáme, u mě v pokoji. Život je někdy zvláštní. „Ty jsi ťunťa." Zasměju se a zase ho z objetí pustím. „A jestli bych tě mohl poprosit." Martin se na mě podívá se svýma krásnýma očima a já jim okamžitě podlehnu... Kdo by těmto krásným očím nepodlehl? Nikdo by nedokázal odolat. 

„Jdi na mě prozatím se vším pomalu ano? Je to pro mě všechno nové a nezvyklé..." Martin na to kývne. „Rozumím ti, Kájo, půjdu na tebe takovým tempem, které ti bude vyhovovat." Řekne Martin a schová si hlavu do mé náruče. Bože, jak on je sladkej. Skloním se, a položím si na jeho hlavu svou bradu. Martin se tomuto gestu zasměje. „Učíš se docela rychle, to se musí nechat." Zasměju se i s ním. 

„Můžu ti říct, že nevím, odkud tohle přišlo." Má to v sobě určité kouzlo, to se musí nechat. Láska umí totiž s člověkem udělat divy... A je to dobře? Ano, je. Láska je totiž něco, co vás dokáže udělat dlouhodobě šťastným. A právě teď jsem já šťastný. Víc, než kdy předtím.

----------------------------

Zdravím vás, moji shippeři. Máte mě tady opět s další kapitolou. Mám pro vás par informací:

1) Zkusím trochu upravit chování a myšlenkové pochody některých postav - schválně jestli přijdete na to kterých ;-)

2) V neděli odjíždím do Frankfurtu, budu se tedy snažit vydat kapitolu i z tohoto prostředí, ale nevím jak to tam bude s internetovým připojením. No uvidíme ;-)
Tak to byly provozní věci... a teď už užívejte...

Budu rád za hvězdičku, názor... včak vy to znáte.