I'm sorry - MAVY ✔️

Druhá strana mince

Poprosím při tomto znaku $ si pusťte video nahoře ⬆️ 
------------------
Kovy:

Oba jsme vyšli na ulici, ale téměř okamžitě začali litovat. Venku mohlo být něco pod nulou a my jsme si tu pochodovali jen v lehkých kabátech. Zimou mi dokonce začaly drkotat zuby, nos začal rudnout a prsty jsem po pár minutách už ani necítil. Brr.

,,Martine?" otočil jsem se na Martina s připravenou otázkou. ,,Neznáš tady nějakou restauraci?" V Praze jsem sice nějaký čas, ale i tak jsem to tu neměl tak omrklé, jako rodilý pražský občan. 

Je celkem obdivuhodné, že jsem za ten rok spatřil Martina asi dvakrát, ale on bohužel nespatřil mě. Prvních pár měsíců jsem se potřeboval uklidnit a uspořádat si myšlenky, takže jsem byl rád, že od Martina bydlím téměř přes celou Prahu. Pak se mi po něm ale začalo stýskat...

,,Hned támhle za rohem," ukázal Martin na zmíněný roh ulice, ,,jen si musím vzpomenout, jak se jmenuje." Blonďák se ještě asi půl minuty rozmýšlel, ale nakonec si konečně vzpomněl. 

,,Potrefená kačena!" Jakmile vyslovil tento velice chytrý název restaurace, začal jsem se nahlas smát. Můj smích se rozléhal po celé ulici a na Martinovi bylo vidět, že se za mě docela stydí.

,,Promiň, prostě mi to jméno přišlo vtipné, nesuď mě!" vysvětlil jsem Martinovi, když můj smích ustal. Na to Martin jen protočil očima a vydal se na cestu k restauraci, načež jsem ho v tichosti následoval.

Pomalu neslyšným krokem jsem pochodoval za ním. Ani jsem si nevšiml, že Martina sleduji. Rozcuchané blonďaté vlasy, trčící do všech světových stran. Dokonalá záda a široká ramena. Sakra, Martine, co to se mnou děláš?

Martin:

Je to zvláštní... zase s ním bavit. Ne, že bych nebyl rád, to zase ne, ale to, co se v Íránu stalo, bylo něco, na co se nedá jen tak zapomenout.
($)
Flashback

Vyběhl jsem ven z pokoje. Ubrečený a bez veškeré síly. Snažil jsem se doběhnout někam, kde by mě naprosto nikdo nenašel. Svalil jsem se u nejbližšího kamenného sloupu a začal brečet ještě víc. Rána na mém obličeji, kterou mi pěstí způsobil on, vystřelovala do mého těla bolest. Pichlavou, jako by se do mě zabodlo tisíce nožů. 

Nebylo to jen tou ránou na obličeji. Tohle bolelo, hodně bolelo...  Kája byl pro mě vším, - byl moje první a jediná láska. Ale on není jako já. A podle bolestivé rány na mém obličeji ani nebude. Postupně se mi z očí spouštělo více a více slz, které jsem se už ani nesnažil zastavit. Seděl jsem tam sám, hromádka neštěstí se zlomeným srdcem. V tom jsem ale uslyšel hlas.

,,Martine?" hlas se zasekl a já ho okamžitě poznal. ,,Martine, kde jsi?" Zpoza rohu vyběl Karel. Jen co mě spatřil, zahlédl jsem v jeho očích bolest. Asi si uvědomil, co svým chováním způsobil.

Přiklekl si ke mně a mou ruku chytil do těch jeho. Podíval jsem se na něj a v očích viděl něco... jiného. Zářilo v nich tisíce jisker. Něco takového jsem v jeho očích ještě nikdy neviděl. Zakoukal jsem se do nich tak moc, že jsem ani nezaregistroval pomalé přibližování jeho rtů k těm mým. Oddělovalo nás pouze pár milimetrů.

Stále jsem se díval do těch jeho krásných očí s jiskrami. A konečně jsem na svých rtech ucítil ty jeho.  Sladké, nežné a hřejivé rty člověka, kterého miluji.

Konec flashbacku
(Už zase můžete vypnout $ 😂)

Zavrtěl jsem hlavou. Slíbil jsem si, že tyhle vzpomínky zůstanou hluboko v mé mysli.