I'm sorry - MAVY ✔️

Vysvětlení

Karel:
Celý se třesu, kolena se mi podlamují a gravitace jakoby stahovala moje tělo k zemi. „Jak to sakra myslíš, že ses vyspal s někým jiným!" Rozmáchnu rukama a začnu na něj křičet z plných plic. Martin u dveří jen stojí, se sklopenou hlavou a schytává veškeré nadávky, které vycházejí z mých úst. 

„Nech mě ti to prosím vysvětlit." špitne stále se sklopenou hlavou. „Co chceš vysvětlovat!! Podvedl jsi mě! Věděl jsem, že je chyba si s tebou  začínat!" Vykřiknu. Je to sice bolestivé, ale neměl mě podvádět.

Martin ke mně přijde a násilím mě posadí na židli. Stoupne si přede mě a chytne mě za ramena. „Nech mě ti to sakra vysvětlit!" Zvýší hlas zase on, takže si teď připadám jako na bitevním poli. 

„Máš minutu na to, abys mi dal jeden důvod proč teď nemám odejít!" Řeknu a skřížím si ruce na prsou. To mě teda zajímá, co z něj vyjde.

„Kuba mě k tomu donutil. Byli jsme všichni trochu nalití, a on mě odvedl na záchody aby mě... to. Nechtěl jsem to, snažil jsem se tomu zabránit, ale nedal si říct... ani Ondra tě nedokázal zastavit." Řekne Martin a na tváři se mu objeví jedna neposedná slza.

„Všeho toho nesmírně lituju, ani nevíš jak. Kdyby Míša nepřinesla veškerej ten chlast, možná by se nic z toho nestalo. Tím samozřejmě nechci dávat všechno za vinnu jí. To bych ani nemohl, je to kamarádka co tady pro mě vždy byla. Ale trochu za to ten alkohol může." Z toho veškerého smutku, který v něm panuje se mu na krku uvolnily všechny svaly, takže jeho hlava je zcela uvolněná, očima nasměrovaná na jeho nohy, stále obuty v botech. SAKRA, MŮJ KOBEREC!  

,,Strašně se omlouvám. Neměl jsem to dělat, já vím. Ale v ten moment jsem své tělo nemohl ovládat. Nedokázal jsem to. J.-já... Zradil jsem tvoji důvěru a naprosto pochopím, jestli mě už nebudeš chtít nikdy vidět. Ale i přes to tě žádám, prosím, odpusť mi to." Z Martinových očí už tečou prameny slz.

„Máš štěstí, že pro tebe mám slabost." Vstanu a pevně ho obejmu. Hladím ho ve vlasech, po zádech a snažím se ho uklidnit od jeho slz. Nesnáším tuhle slabost. Dlouho nevydržím být naštvanej.

Martin:
Proč je na mě tak moc hodnej? Nechám se od něj hladit ve vlasech, což mi dodává nevysvětlitelnej pocit bezpečí. Zachumlám se do jeho objetí a hlavu,  kterou mám stále sklopenou, si dám pod jeho bradu. Takhle setrváme snad minutu, kdy oba mlčíme.

 Nic neříkáme, není totiž co říkat. Nakonec vykouknu hlavou z našeho "kokonu" a podívám se na něj. „Takže mi je odpuštěno?" Zeptám se váhavě.

Možná to byla špatná otázka... možná už mi dávno odpustil, a nebo je stále naštvaný. Ale to jsou všechno jen možná. „Jo, ale nemysli si, že se k tobě budu chovat jakoby se nic nestalo. Hezky si to slízneš i se smetanou." „Hmmm, smetanou." Zašeptám mu do ucha a zasměju se. Kája mě pouze bouchne do ramene a vstane. „Prase jedno. A laskavě zameť ty střepy, než se tady na to někdo nabodne. A hlavně si sundej ty boty!! Už tak jsi mi zničil prakticky nový koberec!" Řekne lehce naštvaným hlasem a ze skříně vytáhne další talíř, na který začne nandávat jídlo.

Kleknu si ke střepům a začnu je brát opatrně do rukou, abych se sám nepořezal. Jakmile je mám všechny, vyhodím je do koše, sundám si boty, které nejsou vůbec špinavé,  a sednu si za stůl, kde už na mě čeká jídlo. „Děkuju." Karel jen naštvaně kývne a dál se věnuje jídlu a čtení novin. Od kdy on čte noviny?

Celá večeře proběhla v naprostém tichu, bez jakéhokoliv slova, bez jakéhokoliv gesta. Nic. „Já to uklidím." Řeknu, jakmile máme oba dva snězeno, na což Kája pouze kývne hlavou a odebere se do pokoje. 

Takhle to moc dlouho nevydržím... Talíře dám do myčky a vydám se do pokoje, do kterého Kája zalezl před pár minutama. Vejdu dovnitř místnosti a dostane se mi příležitost podívat se na krásné, božské stvoření spící ve své posteli. Awwww, jak něco může být tak dokonalé? Sednu si na postel, na které spí a chytnu jeho ruku.

„Kájo.... I když se někdy chovám jako idiot, teda já se chovám jako idiot non stop, tak tě miluju. Miluju tě a záleží mi na tobě. A je mi moc líto, že tě takhle trápím..." lehnu si na kousek místa vedle něj, které je částečně velké na mou velikost. „Miluju tě Kájo, a nikdy nepřestanu." Pohladím ho ve vlasech, do kterých mu dám pusu.

Kája se zatřese a natiskne se na mě. Hlavu si položí do výklenku mezi ramenem a prsou a začne pravidělne oddechovat. „I já tebe miluju, ty magore... i když to nedávám jasně najevo, taky tě mám rád. Jen mi musíš dát čas abych ti mohl tyhle city dávat nazpátek." Ozve se od mého ramena a mě dojde, že Kája vůbec nespal.

„Počkám jak dlouho budeš chtít, jen prosím, nezlob se ma mě ohledně to..." nedokončil jsem větu, jelikož mi Kája skočil do řeči. „Nebavme se už o tom. Ano, udělal jsi chybu, jsem naštvanej a nejraději bych tě rozthl vejpůl. Ale neudělám to, protože tě mám rád. Mám tě rád a záleží mi na tobě. A na tom se nic nezmění... uvidíš zítra, bude lépe."

Řekne a zakloní hlavu, což způsobí nepříjemný tlak na výklenek. „Teď se na to vyspíme a všechno bude lepší, uvidíš." I když to pravděpodobně nepostřehl, kývnu hlavou na znamení souhlasu a zavřu si jako na povel oči.

Snažím se usnout, ale nepodaří se mi to, dokud stvoření ležící vedle mě neusne jako první. A jakmile uslyším oddychování a částečné chrápání, po několika minutách usnu v objetí se stvořením, které tak moc zbožnuju. S mým Kájou.

Ráno

Probudí mě něco nezvyklého. Probudí mě nepřítomnost mého zdroje tepla a štěstí. Se zavřenýma očima nahmatám druhou polovinu postele a když zjistím, že Kája v posteli není, unaveně otevřu oči a rozhlédnu se, když tu ho uvidím. Sedící na křesle, s tácem na klíně.

„No to je dost, už jsem to dvakrát ohříval." Zasměje se a předá mi tác s jídlem. Míchaná vajíčka, pomerančový džus a bagetu. Podívám se děkovně na Káju. „Díky Kájo." Usměju se, pošlu mu vzdušnou pusu a začnu jíst. Mmm to je dobrota