I'm sorry - MAVY ✔️

Návrat

Po několika dalších dnech

Martin:

Je mi až líto, že tento zájezd končí. Zažili jsme spoustu zábavy. Barče spadl v Mekáči celé kafe společně s jídlem na zem, Míše málem proud vody vletěl až pod sukni a Terka se málem pozvracela na vrcholu věže... bylo to nezapomenutelné. V pondělí jsme si prošli celé město, stavili jsme se i do nákupní čtvrti. A to vám říkám, větší počet lidí jsem teda opravdu neviděl. 

Stavili jsme se v obchodní centru Galeria Kaufhof, a stavil jsem se s Terkou a Dominikou do Primarku. A další dny? Návštěva radnice a letiště, projížďka na lodi, návštěva školy a konečně nákupy. A v pátek, tudíž dneska se jede domů. Už se nemůžu dočkat, až toho mého blázna obejmu.

Karel:

Celé ty dny pro mě bylo utrpení. Divím se, proč je tomu tak ale asi ho mám opravdu rád. A to ani nic neproběhlo, teda nic víc. Už se nemůžu dočkat až ho obejmu, dám mu pusu na čelo a řeknu mu, jak moc ho mám rád.

Flashback

Moc mi chybíš Kájo.

Tímhle to celé začalo. Marťa seděl v autobuse, stále na území Česka ale jak přejel do Německa... tolik krásných zpráv, tak romantických.

Nikdy bych tě neopustil Kájo. Vím, že náš vztah je na zkoušku ale já se nevzdám šance žít s tak krásným a milým klukem jako jsi ty.

A takové zprávy jsem od něj dostával každý den, až mi to bylo líto. Je vidět, že je mu po mě opravdu smutno. Smutno po mě. Smutno po jeho miláčkovi...

Konec flashbacku

Docela se těším, až přijede. Jak ze smutku, tak i ze zvědavosti. Zajímá mě, co udělá. Políbí mě? Obejme mě tak pevně, že mi z krku vyletí všechny orgány, nebo mě jen pohladí ve vlasech a řekne, že mě miluje? Otázky z budoucích akcí se mi plní celá má hlavu... Zlato, už jsme v Česku.

Cinkne mi mobil. Podívám se na zprávu a pocit štěstí a radosti projede celým mým tělem. Vezmu si do ruky mobil a odepíšu mu.

Jsem u sebe v bytě, tak za mnou pak přijeď.

Budu tam jak na bílém koni :*

V břiše se mi zrodí nespočet motýlku, kteří krouží sem a tam a vyvolávají mi nádherný pocit. Vstanu z postele a začnu připravovat něco dobrého k jídlu.

Martin:

V autobuse sedíme stejně jak jsme přijeli. K našemu odjezdu se přidali i naši spolužáci, co byli už dávno ve středisku. V uších mám sluchátka a s dobrým pocitem se dívám ven z okna. Někdy si připadám, jako kdybych byl v nějakém videoklipu. 

„Příště už nepij. To co jsi vyváděl..." řekne najednou Ondra a tím na sebe připoutá mou pozornost. „C-Co jsem vyváděl?" Zeptám se překvapeně a zároveň vyděšeně. „Ty si to nepamatuješ?" „N-Ne?" Bojím se toho co přijde, a to opravdu dost. Co jsem udělal? Co, co, co? „Tak to se usaď kamaráde, protože si toho hodně poslechneš."

Flashback

„Tak co kluci, co kdybychom si dali skleničku?" Oznámím všem přítomným v jídelně, když Martin okamžitě vyskočí na nohy s tím, že pít nebude. „Prosímtě Martine nebuď baba! Prostě se s náma napiješ a nazdar!" Řekne jeho směrem Míša a šla k baru, který byl nedaleko naší jídelny koupit nějakej ten alkohol. Po snad pěti minutách se vrátí s velkou taškou v ruce. „A zábava začíná!!" Křikne Míša z plných plic a vyndá alkohol z tašky. 

A opravdu byla. Všichni se po pití vrhli a lili do sebe jednu skleničku za druhou. U Martina to šlo sice pomaleji, ale nakonec se rozjel. Po dalších snad deseti minutách už všichni tančili a zpívali. A zábava byla na světě. Ale najednou se něco zvrtlo. 

Martin a Kuba nikde k naleznutí, tedy na tanečním place nebyli... rozhodl jsem se je jít hledat. Prošel jsem všechny pokoje, každé místečko v našem hotelu ale vynechal jsem jediné. Záchody... opatrně do nich vejdu, a podle vzdechů a slov mi bylo jasné, že jsem na správném místě. 

„P-prosím nedělej to." Řekne jeden z nich, bohužel můj mozek pod záchvatem alkoholu nedokázal rozeznat, čí hlas to byl. A teď tu byl čas volby. Volba číslo jedna: vtrhnout do kabinky a vytáhnout Martina na pokoj, s nebezpečím vidět něco co by mi asi nebylo příjemné... Nebo bych se sám zapojil. A pak tady je volba druhá: odejít a nechat ho v tom, aby si to vyřešil sám... Já jsem známý svou zbabělostí, a podle ní jsem taky učinil... odešel jsem.

Konec flashbacku.

Zírám na Ondru s otevřenou pusou a strachem v očích. „P-proč Ondro? Proč jsi mě v tom nechal?" Pomalu se slzama se podíván na Kubu, co sedí pár řad za námi. Od něj se mi dostaví jen nechcutný úšklebek. „A vidět tvoje, při nejhorším Kubovo péro a bůh ví co ještě? Né díky. A navíc mě dobře znáš jako zbabělce." Nevěřícně se na Ondru podívám. Tohle mu jen tak neodpustím. Vstanu ze svého místa, protáhnu se kolem Ondry a vydám se naštvaně za Kubou. 

„Proč jsi to udělal!" řeknu mu s velmi naštvaným tónem. Kuba se na mě s úšklebkem podívá a naznačí mi, abych si vedle něho sedl. „Nebudu si k tobě sedat, ne po tom co jsi udělal." Kuba jen pokrčí rameny. „Jak chceš. Ale musím teda říct, že nic moc. Žádná sláva!" Křikne za mnou, když se vracím zpátky na své sedadlo. 

Jakmile usednu zpátky na místo, uvědomím si co řekl „Idiot." Řekneme s Ondrou zcela synchronizovaně a on povzbudivě stiskne mou ruku.  Z jeho sevření se vymaním a ruku si přitáhnu k hrudi. „Ne, nedělej to. Je to idiot, a já z toho nejsem špatnej. Tak se ke mě nechovej, jako kdybych z toho bylo." Řeknu, a po zbytek cesty se snažím všechny informace a poznámky ohledně Kuby vyhnat z mé zpropadené hlavy¨

*** 

„Tak se mějte." Rozloučím se a děkovně se na všechny podívám, až teda na Kubu. Jakmile na něm spočine můj zrak, nenávistně na něj přimhouřím oči a začnu ho propalovat pohledem. Kdyby můj pohled zabíjel, tak by Kuba už dávno hořel v pekle a Hitler by mu dělal manikuru. Potom, jakmile se všichni rozloučíme tak se vydám ke Kájovi, kdy jsem u něj ani ne za 30 minut.

Karel:

Jídlo navařené, pití přichystané. Teď chybí ten poslední detail. Zvuk zvonku. A jakmile si tuto větu dořeknu ve své hlavě, opravdu se rozezvoní zvonek. Radostně se k dveřím rozběhnu, otevřu je a skočím Martinovi kolem krku. „Ahooj Zlato." Řeknu šťastně a dám mu jednu velkou pusu. „Nějak moc lásky, nemyslíš?" Štouchne si do mě Martin, a stále se mnou kolem krku vejde dovnitř. 

„Buď rád že něco dostaneš." Pustím ho a začnu nám nandavat jídlo. „Tak tak nestůj jako opařenej a sedni si, ne?" Zasměju se a položím první nabranej talíř. „K-kájo, já ti něco musím říct. Sžírá mě z toho svědomí a nechci před tebou nic tajit." Řekne Martin s obavami v hlase a položí kufr. 

„Poslouchám." Zasměju se a poslouchám , co se z něj dostane. „J-já.... Vyspal jsem se s někým jiným." Jakmile řekne tuhle větu, moje tělo jako by ztratilo veškerou sílu a upustí talíř, který byl v mé ruce a který s nepříjemným zvukem dopadne na zem, kde je roztříštěn na malinké kousíčky. 

„Cože jsi udělal?!!!" Zvýším hlas. Tohle není možný, sám by to neudělal. Co se stalo?

-----------------

Ahóój lidičky. Tak vám tady posílám další kapitolu, a jak jsem slíbil. Tahle kapitola bude celá z prostředí Frankfurtu... přikládám i jednu, né moc povedenou fotografii památky, která bude zmíněna. Děkuju všem, co tuhle povídku čtou a příjemné čtení ❤️❤️❤️❤️❤️