I'm sorry - MAVY ✔️

Zelený frak

Kovy:

Zavírám dveře od svého pokoje a přemýšlím nad vším. Nad svými city, nad tím co přesně cítím k Martinovi a o celé naší situaci. Hlavou se mi honí tolik věcí že ani sám nevím, na co odpovědět prvně. Tedy kdybych nějaké odpovědi vůbec měl. Ale já nemám nic. Ano, možná k němu něco cítím. Možná něco cítím, ale nevím co. Sednu si na postel a začnu se utápět v myšlenkách a mé nevědomosti... Proč, proč mi musí hlavu blbnout zrovna on?

Martin:

Sedím na své pohovce, s Besťou ve svém klíně a dopisem od mamky v ruce. Nemůžu na to přestat myslet... Je mi jí tak líto, prošla si tolika sračkama... je to příšerné.

Flashback

„Mami, prosím, dej to pryč! Ničí tě to!" Křičím na svou vlastní matku. Svírám jí pevně ruce. V jedné má injekční stříkačku a druhou se po mně snaží ohánět. A můj otec? Ten je někde s tou svou štětkou, co si nabrnknul v Thajsku. Stejně má mezi nohama ptáka, takže si alespoň může dopřát správného apetitu. „Marťo, ne! Pusť mi ty ruce!" Vzpírá se, snaží se z mého držení dostat, ale nedaří se jí to. Je mi jí tak líto, ale musím to udělat. Ruce stisknu ještě silněji, tak abych jí vyvolal bolest, křeče, prostě cokoliv, co by ji donutilo tu stříkačku upustit. A povedlo se. S bolestným syknutím matka stříkačku upouští a se slabým cinknutím stříkačka dopadá na zem. „Martine... dej mi to!" Křikne na mě. Já stríkačku odkopnu do rohu, a kleknu si před svou matku. Dívám se jí do očí. Není v nich nic. Žádné emoce, jen chtíč po další dávce. Ale tohle já nedopusťím. „Mami, ničí tě to. Prosím, jdi na nějaké vyšetření nebo něco, jen prosím se sebou něco dělej." Snažím se ji přemluvit, ale má svou hlavu. „Já nemůžu, mně už nikdo nepomůže." „Dobře, chtěl jsem to udělat po dobrém, ale dobře." Vstanu a dojdu k oknu. Matka za mnou sbírá další opojné látky, ale to už beru do ruky mobil. Promiň matko, mohlo to jít lehce. Vytáčím číslo policie. „Dobrý den, u telefonu Martin Carev. Chtěl bych nahlásit drogově závislou osobu."

Konec flashbacku

Když na to tak vzpomínám, tak si myslím že jsem udělal dobře. Bylo to těžké, zavolat na svou vlastní matku policii, ale pomohlo jí to. Nějak, alespoň. Snad... Chci aby byla v pořádku.

Kovy:

Z myšlenek mě vyhodí cinknutí telefonu. Nahnu se k němu a podívám se, kdo mi píše. Terka, moje kamarádka ze střední. „Čau, nechceš zajít někam na drink?" Napsala mi. Vezmu si trhavým pohybem mobil, a s radostí odpovím. „Jasně že jo, za 5 minut v našem baru?" Odpověď přijde během minuty. „Jasně, uvidíme se." Terka, to byl snad jedinej člověk ze školy, co mě neodsuzoval. Vstanu, převleču se a zkulturním. Musí se na mě dát alespoň koukat. Vezmu si na sebe kabát a vyrazím do našeho baru jménem Zelený frak.

v baru

Už z dáli vydím Terku, jak sedí u našeho stolu a popíjí... něco. Přijdu k ní a sednu si naproti. „Nazdar Karlos." Pozdraví mě svým klasickým pozdravem. Karlos... jak mi ta přezdívka chyběla. „Ahoj." Řeknu zklesle. Objednám si pití. Cola s citrónem, dneska na chlastačku nemám náladu. „Cola s citrónem? Tak tohle není dobré..." zasměje se Terka a podívá se na mě těma svýma očima. „Jo, není to dobrý." Řeknu a propadnu do depky „jsem... mám nějaké city k určité osobě, ale nejsem si jimi jistý. Jsem zmatený ze svého myšlení, nedokážu poznat své city..." Terka se na chvilku odmlčí a snaží se vymyslet odpověď, která by mi zaručeně neublížila. Upiju si svého pití a podívám se na Terku. „Karlos, jestli si nejseš jistej svými city... je to možná blbý nápad, ale měl bys to zkusit. Zkus s tou osobou jít do vztahu, být pár dní s ní a uvidíš, co zjistíš. To je jediné, co ti mohu poradit." Dokončí Terka svůj monolog a já začnu přemýšlet. Možná má pravdu. Pravděpodobně to je nejlepší způsob, jak to zjistit. „Děkuju ti Terko, máš u mě drink" řeknu s úsměvem na tváři a objednám nám oběma drink.

***

Po několika drincích, no dobře, bylo jich tak 10, jsme se rvali barem k východu. Byli jsme hodně nalití a prakticky jsme nevěděli, co se děje. „Héj, kfe to jžme?" Řekne opilecky Terka a já se tomu musím zasmát. Jen pokrčím rameny a vydáme se ke mně domů. Nohy se nám motají a nově napadaný sníh tomu moc nepomáhá. V jednom bodě cesty mi podklouzla noha a já hodin držku. Terka se začala opravdu nahlas smát. To je to poslední, co si pamatuju. Měl jsem výpadek paměti. Spíš na zbytek od tohoto momentu. Pak si pamatuju už jenom ráno. Probouzím se v neznámém prostředí. Nebo snad známém? Oči slepené ospalkama a s příjemným pocitem v hloubi svého těla. Těžce rozlepím svoje oči a proskenuju jima okolí. Dobře, je mi jasné, že toto místo znám. Jen si nemohu vzpomenout. Sakra, ta hlava mě mega bolí... Proč jsme to museli s Terkou tak moc přehnat? Pode mnou se něco zavrtí. Vyděšeně se na to NĚCO podívám. Vždyť to je.... Martin. Sakra, sakra, sakra.

„Dobré ráno Karloslav." pozdraví mě Martin a otevře své dvě nádherné oči. „A-Ahoj" řeknu lehce vystrašeně a vstanu z jeho hrudi. Tak to byl ten můj noční polštářek... „Chtěl jsi mi něco říct..." dostane ze sebe Martin a já se za něj s otazníkama v očích podívám. „Včera jsi říkal, že mi potřebuješ něco říct..." vysvětlí mi a mně hned dojde, co myslí. Dobře, zkus to. Tak, jak řekla Terka. Začnu se k němu opatrně přibližovat. Bolí mě hlava, celé moje tělo ale to teď ignoruju. Jediné, co mě jak takž drží na nohou je chtíč. Nezastavitelná chtíč. Jsem u Martina až tak blízko, že se nám třou o sebe nosy. „Co to dě..." umčím ho svými rty. Do svého polibku dám tolik vášně a citů, co jsem dlouho držel v tajnosti. Držel jsem je od člověka, který mi byl vždy na blízku, od někoho, kdo si to všechno zaslouží. Držel jsem je od Martina Careva, mého kamaráda, a budoucího přítele.