(Find Me) Somebody To Love

20. Jak to bylo dál (2/2)

No a je to tady. Sice jsem se tenhle moment snažila všemožně oddalovat, ale jednou prostě přijít musel, v příběhu jsem s ním počítala od samého začátku. Doufám, že mě neukamenujete... prosím?

(FIND ME) SOMEBODY TO LOVE- DRUHÁ ČÁST

Freddie

Na cestu přes zahradu domů jsem si košili přes sebe jen hodil, a ani se nenamáhal ji zapínat. Nemohl jsem se dočkat pozítří, nejradši bych zítřek rovnou vymazal z kalendáře, abych se svého drahouška dočkal co nejdříve. V předsíni jsem položil Tiffany na zem a ostatní kočky se hned rozběhly tu uprchlici přivítat. Ale jako úplně první se k ní přiřítila Delilah, které Tiff chyběla ze všech nejvíce. Ty dvě se chvíli na pozdrav očuchávaly a pak spolu spokojeně odkráčely směrem ke kuchyni. Asi se jedná jen o výplod mé bujné fantasie, ale zdálo se mi, že určitě řeší nejnovější drby. V tu chvíli mi opravdu připomínaly mě a Adama- taky se občas pohádáme, ale ve skutečnosti bez sebe nemůžeme být.

Po vyřešení všech kočičích záležitostí jsem měl konečně čas věnovat se těm svým. Pohledem do zrcadla jsem zjistil, že mám na tváři šmouhu od Adamova růžového lesku na rty, a náhodou mi to přišlo docela sexy. Byla to vlastně taková více dočasná varianta cucfleku- značilo to, že k někomu patříte. Většinou jsem na sobě taková znamení nesnášel, protože jaký mají význam, když je máte od někoho, s kým se jednou vyspíte a konečná? Jenže od něj to bylo něco jiného. Podle vrzání starých schodů jsem poznal, že seshora přichází má spolubydlicí a donedávna jediný člověk, kterému kdy patřilo mé srdce.
"Mary, já se asi zamiloval," oznámil jsem jí s úsměvem od ucha k uchu, čímž jsem jí nejspíše přivodil menší zástavu srdce.
"Freddie! Nespali jste spolu, že ne?!" zděsila se, když si všimla, jak vypadám.
"Nakonec ne, ale pozítří si to už překazit nenechám," odpověděl jsem jí nadšeně.
"Ale to nesmíš! Winnie..." chtěla se vrátit k rozhovoru, který jsme vedli předtím, ale na to jsem už neměl nejmenší chuť.
"Ten ať si klidně polibí prdel, já ho nechci a chtít nebudu," mávl jsem rukou a zamířil do koupelny. Mohl bych si dát vanu s bublinkami, vzít si s sebou ten časopis s Adamovou fotkou...
"Sakra, kdybys mě alespoň na blbých vteřin poslouchal!" zakřičela na mě tak, že mi to zabránilo v odchodu. Mary normálně nikdy nezvyšovala hlas, natož aby křičela.
"Winnie volal, protože šel na testy a..." selhal jí hlas.

V ten okamžik jsem věděl. Testy bylo slovo, které jsem pokaždé raději přeslechl. Od té doby, co se ta nemoc objevila, se mě Mary čas od času neúspěšně pokoušela donutit, abych si je pro jistotu nechal udělat. Nikdy jsem to nepovažoval za nějakou hrozbu, která by mě měla brzdit v mém Sex, drogy, Rock'n'Roll lifestylu. Kdyby mi něco bylo, tak bych to přeci poznal. A v podstatě mi to bylo dokonce jedno- jako správná rockstar jsem si chtěl co nejvíce užít života, bez ohledu na následky. Pořád jsem se toho přístupu nechtěl vzdát, i když se toho s Adamem v mém životě spoustu změnilo... Tahle novinka mě každopádně dost zaskočila.

"Pozitivní?" vyslovil jsem v podstatě řečnickou otázku, přičemž mi hlas nějakým nedopatřením vyskočil asi o dvě oktávy výše, než bylo obvyklé.
"Pozitivní." řekla a tiše přikývla na souhlas.

☆☆☆

Mary

Napjatě jsem seděla v křesle v salónku a čekala, zatímco si Freddie s Winniem volal už nejméně tři čtvrtě hodiny. Chtěla jsem mu na ten hovor dopřát soukromí, ale v některých momentech na sebe navzájem ječeli tak, že jsem i ve vedlejší místnosti rozumněla každému slovu. Freddie to nebral zrovna dobře, ale tomu se nemohl nikdo divit. Spíše jsem měla obavu z toho, jaká bude jeho finální reakce. Zdálo se, že v něm odehrává otevřený konflikt mezi jeho dosavadním I don't care, I'm a rockstar přístupem a novými prioritami, které přišly s Adamem. Ale nikdo, pravděpodobně ani on sám, nedokázal předpovědět, jaká strana jeho osobnosti vyhraje.

V tom se konečně ozvalo prásknutí dveří, Freddie vydupal z pokoje a beze slova si to zamířil nahoru, směrem ke svému pokoji.
"Počkej!" zavolala jsem na něj a rozběhla se po schodech za ním, aniž bych měla sebemenší ponětí o tom, co bych v takovéhle situaci měla říct.
"Freddie, je mi to tak strašně líto, ale ještě nevíš, třeba... Ty někam jedeš?" vyhrkla jsem zaraženě, když jsem na jeho posteli spatřila otevřený kufr, do kterého právě házel páté přes deváté.
"Nejedu, letím. Do New Yorku," odsekl.
"Tak na to zapomeň, nehneš se odsud, dokud se nezačneš ke svému zdraví chovat alespoň trochu zodpovědně!" vyjela jsem na něj a vzteky praštila do víka toho jeho kufru, až se zavřel. Možná jsem ho ještě více naštvala tím, jak káravě to znělo, ale do háje, pro mě ta situace taky nebyla zrovna lehká. Měla jsem o něj strach a on se k tomu všemu rozhodne chovat jako malé děcko. To si myslí, že když bude předstírat, že se nic neděje, tak všechny jeho problémy nějakým zázrakem samy zmizí?
"Na nějakou zodpovědnost ti, drahoušku, s prominutím seru, stejně jako na to tvoje pitomé litování!" odvětil jedovatě, kufr zase otevřel a pokračoval v balení.
"Já to tak nemyslela, jenom mi na tobě záleží," řekla jsem na svou obranu. Taky by na mě nemusel být tak hnusný, když se mu celou dobu snažím jen pomoct.
"To si můžeš ušetřit. Já totiž nic nepotřebuju, mám se naprosto báječně! Jsem globální superstar. Budu mít sólové album s umělkyní, kterou celý život obdivuji. A abych nezapomněl, v New Yorku mám toho nejúžasnějšího kluka pod sluncem, o kterého NEHODLÁM přijít jen proto, že je můj ex tak blbej a přitáhl si odněkud tohle svinstvo! Víš, kolik musel mít chlapů, od té doby, co jsem pryč z Mnichova? Vždyť jde úplně s každým, kdo se na něj hezky usměje!" spustil a hned jsem v tom poznala tu jeho rockstar pózu, za kterou se schovával, když se bál, že mu něco nebo někdo ublíží.
"Ale takhle to nefunguje, nikdo nedokáže říct, jak dlouho to už má," namítla jsem.
"Vidíš, nikdo nedokáže říct nic, protože je to celé bullshit! Třeba si to vymyslel! A i kdyby ne, to, že se někde nakazil on, neznamená, že to mám taky. Nemusí to mít se mnou vůbec žádnou souvislost!" mávl nad mým varovaním teatrálně rukou.
"Nemusí, ale může. Tak alespoň kvůli Adamovi... Jestli je tu riziko, má právo to vědět!" přišla jsem s posledním argumentem, protože déle jsem se s ním hádat nehodlala. Už jsem totiž měla plné zuby.
"Riziko čeho? Že mě pak odkopne a bude se ke mně chovat jako ke kontejneru na biohazard, stejně jako vy všichni? Nechci ho ztratit jen kvůli takovému blábolu!" odsekl mi, přišlo mi, že za posledních pět minut už to muselo být nejméně po sto padesáté. V jeho tónu možná na začátku probleskly skutečné emoce, ale bylo to pryč jako mavnutím kouzelného proutku. A to byla poslední kapka. Když teda dělám všechno špatně, prosím, ať si Freddie teda poradí sám.

"Fajn, tak víš, co? Ty jedna globální superstar, ty si dělej, co jen chceš, mě už jsi ukradený!" vstala jsem a udělala pár kroků ke dveřím. 
"Ale než kvůli tomu svému debilnímu egu někomu ublížíš, zkus se jednou zachovat jako chlap, a když Adama tak miluješ, dojdi si před tím alespoň koupit gumy!" zaječela jsem na něj předtím, než jsem se nadobro otočila a šla se s pořádnou ránou dveřmi zavřít do svého pokoje. Už nic neřekl, ale ještě jsem stihla zahlédnout ten jeho navýsost uražený výraz.

V pokoji jsem skočila na postel a nadobro se rozbrečela. Bylo mi té hádky líto. My s Freddiem jsme se do té doby nikdy nehádali. Dlouho jsem zvažovala, že se mu půjdu omluvit, ale pravděpodobně by to dopadlo podobně, ne-li hůře. Asi za dvě hodiny jsem z chodby slyšela hlasy Freddieho a Petera, který ho vezl na letiště. Tím byly všechny mé naděje, že se Freddie začne chovat normálně a tu cestu si rozmyslí, v troskách.