(Find Me) Somebody To Love

21. Milosrdné lži

NEW YORK

Freddie

Do setkání s Adamem zbývala ještě spoustu času, protože podle původního plánu jsem měl přiletěl až během zítřka. S ubytováním žádné problémy nebyly, protože NY je dalším místem, kde se často zdržuji, takže jsem si tu už před lety pořídil jeden z těch apartmánů na Manhattanu s obrovskými okny, z kterého máte výhled téměř na celé město. Noční let z Londýna trval přes osm hodin a v letadle jsem se opravdu moc neprospal. Jako nejrozumnější využití volného dne se mi tedy zdálo dát si šlofíka. Z tour jsem tak zvyklý na neustálé časové posuny, že mi denní doba většinou nedělá problémy, zaberu klidně i za světla. Akorát dneska to nějak nešlo. A nepomohlo ani, když jsem si zatáhl žaluzie a v pokoji jsem měl tmu jako by byla noc.

Jakmile jsem zavřel oči, v hlavě mi začalo vířit hotové tornádo. Za včerejší večer se mi ztratila má milovaná kočka, znovu se našla, málem jsem měl sex s klukem, do kterého jsem s největší pravděpodobností až po uši zamilovaný, pohádal jsem se s Winniem, pohádal jsem se s Mary a o té největší jobovce radši vůbec nemluvě. Není divu, že jsem toho všeho měl až nad hlavu. Po cca půlhodině jsem celého toho kolotoče tak akorát. Bylo mi jasné, že za těchto okolností se dříve zblázním, než usnu. Potřeboval jsem něco dělat, abych mohl myslet na něco jiného. Naštěstí stačilo jen zvednout telefon a obvolat své zdejší známé. Hned jsem měl program, že jsem se celý den nezastavil. Domů jsem se dostal až kolem třetí ráno a usnul jsem snad ještě dříve než jsem si vlezl do postele.

Psychicky pro mě ten den ale představoval přesně ten vytoužený odpočinek, který jsem svým odjezdem z Londýna hledal. Zase jsem se cítil normálně. Můj dosavadní život mi nepadal na hlavu. Nikdo po mně nechtěl nic životně důležitého. Mohl jsem řešit úplně běžné věci jako současné hudební novinky, společenské drby... A hlavně- o mém debilním ex a jeho HIV testech nepadlo za celý den ani slovo.

☆☆☆

Vytuhnul jsem takovým způsobem, že jsem se druhý den probudil až krátce před před jednou odpoledne. Snídani jsem sice prošvihl, ale byl právě ten správný čas na oběd. Den jsem začal svým obvyklým způsobem- kafe a cigárko. K ruce jsem si vzal vytištěné menu z nedaleké restaurace, z které jsem si nechal posílat jídlo, když se mi nechtělo vařit, nebo jako v tomhle případě má lednička doslova zela prázdnotou. Včera jsem úplně zapomněl zařídit nákupy. Tím myslím říct Peterovi, aby se o to postaral. Už sebe sama vidím s nákupním vozíkem někde v Tescu. Dobrý fór.

Než jídlo dorazilo, rozhodl jsem se něco udělat s telefonním záznamníkem, který pod návalem zpráv blikal jako šílený. To malé světélko bylo po chvíli pěkně otravné. Valná většina nepřijatým hovorů a hlasových zpráv byla od Mary. Ty jsem ale hned mazal, aniž bych si byť jednu z nich poslechl. Jedna byla od Adama. Zlatíčko, myslel si, že přiletím až po něm, a chtěl mi nechat pozdrav, aby tu na mě čekal, hned jak přijdu domů. A že na sebe budeme mít chvíli času po koncertě a hlavně zítřek, který si prý vyhradil celý pro mě. No, není to sladké? Lepšího kluka jsem si vybrat nemohl, tím jsem si byl jist.

Poslední zprávou, kterou jsem si poslechl, byla ta od Montserrat. Ptala se, jestli mám už dokončený ten text k písni, který jsem jí slíbil. Shit... Tušíte správně, neměl jsem ani řádku. Montserrat chtěla mít na našem společném albu jednu písničku o svém rodném městě- Barceloně. Byla to patriotka, co si na svém původu velice zakládala. Ale z nějakého důvodu dala text na starosti mně s tím, že ho určitě vytvořím naprosto perfektně. Akorát mě na téma Barcelona napadalo tak možná velký kulový. Nechtěl jsem ji urazit, tak jsem nejméně měsíc předstíral, že už jen piluji detaily, abych slíbený text dovedl k úplné dokonalosti. Dále odkládat jsem to ale nemohl, protože zdržení s Barcelonou brzdilo vydání celého alba. Nakonec jsem zvolil taktiku milosrdné lži a zavolal jsem Montserrat zpátky s odpovědí, že jí text ukážu hned, co se zase vratím na nahrávání, což mělo být za necelý týden. A to znamenalo jedinou věc- jsem pěkně v rejži.