(Find Me) Somebody To Love

24. (Bez)naděje?

Adam

S vidinou v pohodě stráveného večera jsem přijel do studia. V samém prostředku garáže se skvělo jako na výstavce bílé Porsche. Roger totálně ignoroval existenci něčeho jako jsou parkovací pruhy, jen aby v prostoru patřičně vyniklo. Je to prostě magor do aut. Sice jsem měl cukání schválně zaparkovat tak, abych Porsche zastínil, ale nechtělo se mi pak poslouchat Rogerovo lamentování, tak jsem radši zajel někam na stranu. Vypnul jsem motor, natahoval jsem se na zadní sedadlo pro tu Brianovu knížku a už bych vystoupil, kdyby v ten moment do garáže nepřijel ještě někdo další.

Má neblahá předtucha se v okamžení naplnila, když z povědomé limuzíny vystoupil ten, na kterého jsem se snažil zapomenout. Freddie si mě nevšiml, z jeho pohledu bylo moje BMW skoro úplně zakryto Brianovým autem stojícím opodál a zamířil si to dovnitř. Za celou tu dobu jsem se nezmohl vůbec, ale vůbec na nic. Úplně jsem zamrzl na místě. Stýskalo se mi po něm, ale zároveň jsem s ním nechtěl mluvit. Co bych měl říkat? Gratuluju, že sis našel někoho jiného? Rozhodně tam za ním teď nemůžu jít. Nemůžu, na to mě ta rána pořád moc bolí. Už jen to, co se mnou udělalo ho pouze vidět, mi bohatě stačilo jako důvod, abych si doma zalezl do postele s kyblíkem zmrzliny a fňukal, proč mě nemá rád. No co, můžu si tu zmrzlinu dovolit, když nemám nikoho, komu bych se chtěl líbit!

Z toho náhlého návalu emocí se mi trochu zatočila hlava, vylezl jsem tedy z auta, že se na chvíli projdu, a snad to přejde. Nemínil jsem v té proklaté budově zůstávat o nic víc, než je nezbytně nutné, jen jsem se bál, že kvůli propukajícímu hysteráku někde nabourám. Jenže ani ne za dvě minuty se znovu rozrazily dveře od garáže a dovnitř se nahrnul rozesmátý Roger táhnoucí Freddieho, aby se šel podívat na jeho Porsche a s ním i Bri s Deacym. V téhle situaci už byl nenápadný útěk zcela vyloučen. Asi nejrozumnější řešení by bylo sebrat všechny své psychické síly, normálně pozdravit, dát Brianovi knihu, vypadnout odsud, zajet si po cestě na nějaké odpočívadlo a rozeřvat se až tam. Akorát tohle jsem si uvědomil až v momentě, kdy jsem byl už nějakou tu dobu přikrčený za svým autem doufajíc, že si mně nikdo nevšimne.

Kupodivu se tak i zatím skutečně dělo. Roger vedl svou obvyklou přednášku, kterou jsem už já osobně slyšel nejméně šetkrát a právě jsem si ji měl vyslechnout po sedmé. Všem jsem totiž i na tu dálku perfektně rozumněl. Informace typu, za kolik udělá Porsche z nuly na sto, jsem okamžitě vypustil a raději se týral pohledem na Freddieho. Ublížil mi, mám na něj vztek, tak proč ho pořád chci?

Probralo mě teprve, když jsem Freddieho uslyšel vyslovit mé jméno.

Brian

Freddie celou dobu vypadal, že není úplně ve své kůži. Ani se s námi na přivítanou jako obvykle nadšeně neobjímal. Ale osobně jsem to nijak moc neřešil, považoval jsem to za jednu z jeho nálad. Roger se sice zmínil o tom, že nám chce Freddie něco říct, ale za a) Roger v jednom kuse plácá páté přes deváté a za b) všichni jsme za tím oznámením viděli obnovení Queen v původní sestavě. Když jsme všichni přetrpěli Rogerův monolog, který bych, aniž jsem po tom nějak toužil, dokázal odrecitovat zpaměti slovo od slova, přišla konečně chvíle na to Freddieho slavné sdělení. Jeho podoba se ale snad ani nemohla více lišit od toho, co jsme si podvědomě přáli slyšet.

"Sice bych sice strašně moc chtěl, ale jednoduše se k vám nemůžu vrátit," řekl s pohledem zapíchnutým do země.
"Cože?! Nemůžeš nás v tom zase nechat, bez tebe přece nejsme ti praví Queen!" vyjekl Deacy a podobně šokované reakce přišly i ode mě a Rogera.
"Nenechávám vás v tom, máte přeci Adama! S ním to zvládnete, lidi ho začínají mít rádi..." argumentoval.
"To možná, ale Adam teď plánuje hlavně sólovou kariéru. Byla to oboustranná dohoda, počítalo se s jedním turné, ne s tím, že s námi bude na delší dobu," namítal jsem já.
"Jenomže já už tu, a to nejen s vámi, taky moc dlouho nebudu," přerušil mě Freddie poměrně klidným konstatováním. To u něj bylo dost neobvyklé, většinou byl on ten první, kdo začal ostatní posílat do háje, případně na ještě horší místa. Už jsem se nadechoval, mu na to říct něco ve stylu, co je tohle za pitomost, když mi došel další možný význam té věty. Celá ta debata/ počínající hádka, kdy jsme mluvili jeden přes druhého, se jako na povel téméř v tom samém okamžiku zastavila.