(Find Me) Somebody To Love

25. Bouřka nad Berlínem

Adam

S tím, co jsem se nedozvěděl od Davida, jsem nedokázal jen tak nečinně sedět. Za poměrně krátkou dobu jsem už s letenkou v ruce nasedal do letadla směr Západní Berlín. S sebou jsem měl jen malou příruční tašku, do které jsem narychlo naházel páté přes deváté. Vlastně jsem ani pořádně nedokázal odhadnout, co si s sebou mám vlastně sbalit. Na jak dlouhou dobu tam jedu? Můžu si vzhledem ke svým pracovním závazkům vůbec dovolit tam nějak déle zůstávat? Na tom nezáleželo, Freddie byl pro mě priorita a jestli mě potřebuje, uzavírání případných kontraktů s nahrávacími společnostmi prostě musí počkat. Byla to taková hurá akce, s Tommym jsem se akorát srazil ve dveřích, kde jsem na něj v rychlosti vyklopil, že jedu za Freddiem a že jim s Mary někdy určitě zavolám. Zíral na mě sice dost vyděšeně, ale nemohl jsem daleko čekat, jinak bych nestihl letadlo, tak jsem jen doufal, že si to nějak přebere.

Let do Berlína se kvůli bouřce, kterou jsme chytli při cestě, protáhl asi na dvě a čtvrt hodiny. Na cestu jsem si sice pro lepší pocit vzal tu smlouvu, co jsem si ji měl za úkol přečíst, ale této činnosti jsem stejně moc nedal. Spíš jsem si s úzkostí přehrával všechny možné a nemožné scénáře, které na mě po přistání čekají. Z celého srdce jsem si přál, aby Freddie přede mnou přestal utíkat. V Západním Berlíně- v půlce hlavního města dokola a kolem obšancovaném neprostupnou zdí- sice z praktického hlediska neměl k utíkání zrovna moc pestré možnosti, ale o to by mi ani tak nešlo.

Ničila mne ta jeho odtažitost. Všechno začalo už tu noc v NY, na kterou jsem si naplánoval naše poprvé, z kterého ale nakonec stejně nic nebylo. Chápu, že pro odvolání této akce měl Freddie skutečně vážné důvody, ale červíček pochybností ve mně hlodal pořád. Co když mě prostě jen nechce? Když jsme se viděli naposledy, nemohl jsem se ho už ani dotknout. Celou dobu si kolem sebe udržoval několika metrovou bezpečnou zónu. Ale nebyl to jen on, kdo to celé těžce nesl. Uvědomil si vůbec, jak v tu chvíli bylo mně? Kdybych se do té garáže náhodou nepřipletl, namáhal by se vůbec někdo s tím, aby mi řekl, co s ním je? Možná si myslel, jak mi tím pomáhá, ale tohle by přeci měla být moje volba a já si nepřál nic jiného, než být s ním. Místo toho mě ale vymazal ze svého života, aniž by mi dal na výběr, nebo se mě byť jen zeptal.

Přestože mě Mary i David ustavičně přesvědčovali o opaku, pořád ve mně hlodal strach, že to celé dělá proto, že ke mně necítí to samé, co já k němu. Nějaké náznaky tam sice možná byly, ale nikdy se v té záležitosti jasně nevyjádřil. A kdykoliv jsem mu vyznal lásku já, pokaždé to skončilo totálním fiaskem. V obou případech se sebral a zdrhnul a naposledy mě to ani nenenechal doříct. Proč to nechce slyšet? Tím vším mě trápil, ale nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych se ho vzdal. Ach jo, kdyby to mezi námi alespoň na jednu malou chvíli mohlo být jednoduché.

Taxík mě dovezl přímo před bílý dům s číslem 225/08. Tady jsem pochopil, proč si David pro načerpání inspirace pro svou tvorbu vybral právě tohle místo. Když jsem se rozhlédl, mohl jsem spatřit v dálce se rýsující Braniborskou bránu a kolem ní tyčící se mohutnou zeď, rozdělující ulici i celé město vejpůl, jako tenká hranice mezi svobodnou zemí a totalitním režimem. Tohle místo probouzelo takové emoce, až z nich běhal mráz po zádech. Špatné počasí, které mi předtím zdrželo letadlo, se už stihlo přihnat i sem. Ulicí fučel vichr a nesl s sebou listy ze stromů, tu a tam zmuchlané noviny nebo jiné pouliční smetí. Nebe mělo temně modrou barvu, kterou občas protl záblesk. Zatím na zem nedopadla ani jediná kapka, ale příchod deště bylo možno očekávat každou minutou. Být venku v tomto počasí nebylo zrovna příjemné, ale já jsem neodolal a chvíli se před domem zastavil, abych nasál tu v jistém směru děsivou, skličující, ale především fascinující atmosféru.