(Find Me) Somebody To Love

23. Rozhodnutí

O NECELÉ TŘI MĚSÍCE POZDĚJI - LONDÝN

Freddie

Nerozhodně posedávat u telefonu, v krátkém impulsu naťukat Adamovo číslo, pár chvil váhat, co bych mu asi řekl, ale nikdy nezvednout sluchátko- v poslední době mě z nějaké masochistické pohnutky bavilo tímto způsobem sám sebe mučit. Jako bych neměl toho trápení dost sám o sobě. Tentokrát jsem už dokonce na sluchátku měl položenou ruku, ale stejně jsem se v poslední chvíli jako vždycky cukl a zmáčkl tlačítko, které celý hovor zrušilo ještě dříve, než začal.
"Kurva, proč já?" zanadával jsem nahlas a pro ještě větší slevu nakopl poblíž stojící konferenční stolek. Šlo jen o řečnickou otázku, ve skutečnosti byla odpověď na to proč zcela zřejmá. Poledních deset let jsem se choval jako bezohledný idiot a teď přišel čas nést následky. Takhle řečený fakt na první pohled vypadá tak jednoduše, ale doopravdy tu situaci prožívat bylo všelijaké, jen ne jednoduché.

Vydržet bez Adama bylo horší, než jsem si myslel, že bude, hlavně v posledních dnech. Byl totiž přímo tady- v Londýně. Přijel s klukama teprve před pár dny. V uplynulých třech měsících projezdili valnou většinu zbytku světa a jejich turné tak slavnostně skončilo. Ani jedno z těch vystoupení jsem neviděl, což mě neskutečně mrzelo. Jednoduše jsem nesebral odvahu se tam ukázat. A teď jsem svoji lásku měl téměř na dosah ruky a stejně jsem se nedokázal přinutit ani zvednout blbé telefonní sluchátko. Jak bych mu vysvětlil, proč jsem se mu celou tu dobu neozval? Pravdu jsem říct nemohl a lhát jsem nechtěl.

S povzdechem jsem opět sáhl po telefonu, ale tentokrát se nejednalo o mé milostné záležitosti, ale o ty pracovní. Barcelona byla dokončená a celé album stejného názvu mělo vyjít za pár týdnů. Montserrat byla jedna z mála lidí, kterým jsem o své nemoci řekl. Byla ke mně vážně hodná, vzala to skvěle. Jsem hrdý na to, že ji můžu považovat za svou drahou přítelkyni. Imaginární práce na dokončování alba mi sloužila jako výmluva, proč se s většinou svých známých nemám čas vidět.

Ve skutečnosti jsem spíše nikoho vidět nechtěl. Mary do mě v jednom kuse hučela, že bych se měl jít bavit, že užíráním se o samotě všechno jen zhorším... Ale prostě mi to nešlo. Když jsem byl mezi lidmi, přepadaly mě takové paranoidní pocity, že to na mě nějak poznali, a trnul jsem, kdykoliv jsem zaslechl své jméno v konverzaci. Ještě více mi ale kazila radost myšlenka na to, že HIV jsem si uhnal právě při takové zábavě. Pár skleniček, uvolněná nálada, nějaký pěkný kluk a jde se na to. Když uvážíme, jak dlouho jsem neměl sex, klidně by mi mohlo pod vlivem alkoholu hrábnout a já byl v pozici, kdy jsem si žádný ani sebemenší úlet ani náznakem nemohl dovolit. Sečteno a podtrženo, když jsem se přinutil navštívit nějakou větší akci, strávil jsem ji akorát tím, že jsem se úzkostlivě hlídal, abych neudělal nějakou pitomost, ale aby mé chování na druhou stranu naopak zase nebylo něčím podezřelé. Měl jsem pocit, že ke zbytku společnosti nepasuji. Běžné lidské starosti, které jsem i já ještě před nedávnem bral jako zásadní, se v mých očích náhle změnily na cosi zcela nepodstatného. Byl jsem naladěný na úplně jinou vlnu.

Tady v Anglii jsem trávil rozhodně nejvíce času s Mary. Snažila se mě všemožně přivést na jiné myšlenky a i jinak pro mě dělala první poslední. Vážně by si zasloužila svatozář, vím, jak dokážu být protivný, když mám jednu ze svých nálad. Přestože jsem z většiny svých postojů necouvl, přece jen se jí podařilo dostat mě z té nejhorší depky a za to jsem jí byl fakt vděčný.

Ale čekal mě ještě jeden důležitý úkol a to říct o tom klukům. Udělal bych to mnohem dříve, ale nechtěl jsem takové věci řešit po telefonu. Sice ta dohoda byla víceméně nevyřčená, ale všichni tak nějak počítali s tím, že až po konci turné s Adamem přijde řada na nové album, znovu se ke Queen vrátím. Moc jsem se na to těšil, sólové ambice jsem si vybil na albu s Montserrat a ta pauza nám určitě prospěla. Asi jsem za tu dobu částečně pozapomněl, jací jsou to blbouni, a docela se mi těch třech stýskalo.