(Find Me) Somebody To Love

32. Šťastně až do smrti (epilog)

Mary

"A proč musím zůstat u babičky a nemůžu se jít taky podívat na koncert strejdy Adama jako ty a táta?" mudrovala naše malá Fredericka, jako bych jí to já nebo Tommy už nejméně stokrát nevysvětlili. Ale když si malé dítě něco umane, těžko se smiřuje s tím, když svou vysněnou věc nedostane.
"Protože ten koncert končí strááášně pozdě a to už budeš dávno spinkat. Strejda Adam má dneska večer stejně moc práce a neměl by čas si s tebou hrát. Ale jestli budeš hodná a nebudeš tu babičku s dědou zlobit, tak se za tebou strejda staví hned zítra." slíbila jsem jí nakonec, aby měla alespoň nějakou náhradu, ze které bude moci mít radost.
"A zazpívá mi něco?" zajímalo jí.
"To víš, že ano, beruško," ujistila jsem ji.
"A bude mi vyprávět příběhy o druhém strejdovi?" vyptávala se dál.
"Určitě, víš, že to dělá rád," přitakala jsem.
"A poví mi zase o tom, jak strejdovi Freddiemu ztratila kočička a pak vylezla z té tašky?" vedla dál svůj soukromý výslech a tak to šlo dál a dál.
"Tak já teda budu hodná, mami," prohlásila nakonec, nejspíše spokojená s mými povětšinou kladnými odpověďmi.

Naše Freddie příští měsíc oslaví páté narozeniny a od Freddieho smrti před pár dny uplynulo tři a půl roku. Nemohla si ho pořádně pamatovat, ale zbožňovala jej stejně jako on tehdy zbožňoval ji. Určitě by se spolu vyblbli, stejně jako s Adamem, kdykoliv k nám přišel na návštěvu. Často o svém druhém "strýčkovi", po kterém dostala i své jméno, chtěla vyprávět. Já si s ním sice prožila své, ale asi jsem nebyla tak dobrý vypravěč jako Adam, protože jeho historky patřily k jejím nejoblíbenějším a mohla je poslouchat pořád dokola a dokola. Freddie jí sloužil jako jeden z jejích největších vzorů, což mě za některých okolností až dojímalo, ale v jiných mě to zase připravovalo o nervy. Jako tenkrát, když si jednou večer prohlížela  staré fotoalbum, kde zrovna byly fotky z našeho Večírku šílených klobouků. Zatoužila po tom, mít taky nějaký. Vyřešila to tím způsobem, že si druhý den ráno nasadila na hlavu odpadkový koš (naštěstí v něm byly víceméně jen papíry), a hodlala v téhle "parádě" jít i do školky. Je to prostě éro, někdy nechápu, po kom z nás tohle zdědila, nebo jestli je to tím jménem, ale jsem si jistá, že její jmenovec by na ní byl patřičně hrdý.

Ne, Adam s námi už v Garden Lodge nebydlel. Odešel téměř okamžitě po Freddieho smrti. Oba, ale především Tommy se mu pokoušel to rozhodnutí rozmluvit, leč marně. Adam v tomhle domě dál bydlet nedokázal. Všechno kolem mu jen připomínalo ztrátu svého milého. Zůstávat na místě, kde ho na každém kroku pronásledují vzpomínky? Spát v ložnici, kterou kdysi sdíleli spolu, kde Freddie strávil na posteli posledních pár týdnů svého života a kde taky odešel? Upřímně jsem se Adamovi nedivila. Sama jsem ještě dlouhou dobu měla problém do té části domu vstoupit. Ale nějak jsem cítila, že musím zůstat. Kdybychom se odstěhovali i my, museli bychom dům buď prodat, nebo by zůstal opuštěný a vím, Freddie by si ani jedno nepřál.

Měla jsem pro Adamův krok pochopení, ale to nic nemění na faktu, že jsme o něj měli strach. Bylo to pro něj nepředstavitelně těžké, i předtím. Dokud Freddie žil, snažil se ještě kvůli němu zůstávat silný, aby tu tu pro něj mohl být do posledního momentu, což skutečně byl. Jenže všechny ty emoce, které takovou dobu držel, celé to pak na něj najednou spadlo a opravdu jsme se báli, že se z toho nadobro složí a něco si udělá.

Mým štěstím byla Fredericka. Byla jsem máma, musela jsem se starat o svou dceru, podporovat ji a radovat se ze všech jejích pokroků. Právě v té době začínala pozvolna mluvit, což je snad pro každé rodiče velká událost. Možná se tomu říká mateřská "dovolená", ale neustálá péče o dítě člověka zpravidla zaměstná natolik, že na teskné myšlenky a propadání depresím téměř nemá čas. A také jsem jsem měla Tommyho, byl to ten nejlepší táta, jakého bych si pro své dítě uměla představit, a mohla jsem se o něj kdykoliv opřít, když mi bylo zrovna nejhůře.