Hunger Games-první jiskra

První Jiskra

Stála jsem před velkými kovovými dveřmi. Otočila jsem se na kluka za mnou. Byl to vysoký vychrtlý kluk, který se jmenoval Cody. Měl světlé vlasy, zelené oči a v posledních dvou týdnech byl mým věrným společníkem. Nikdo mi neřekl, co je s mým bratrem, nebo Jamesem a ani kde jsou mí rodiče. Řekli mi jen, že jsou v pořádku.
Cody kývl hlavou a povzbudivě se usmál. Nadechla jsem se a stiskla ledovou kliku. Když jsem vstoupila, všechny páry očí se otočily na mě. V čele stolu seděla hnědovlasá žena. Alma Coinová, prezidentka třináctého kraje. Vedle ní seděl nějaký muž, kterého jsem neznala. Ale jediný, kdo mě zajímal, byl můj bratr a James sedící vedle něj.
,,Matewe! Jamesi!" vykřikla jsem a tak rychle, jak jsem to s mou zraněnou nohou dokázala, jsem se k nim přiblížila a s oběma se pevně objala.
,,Jsme v pořádku." uklidňovali mě oba. Stále jsem se ujišťovala, jestli to není sen. Štípala jsem se do ruk, jestli to není jeden z dalších snů. Ale byli tu. Stáli tady. Živí a zdraví.
,,Já...nikdo mi nechtěl nic říct. Myslela jsem-" zlomil se mi hlas. Na oba jsem se smutně podívala.
,,Ne. Jsme v pořádku. A je tu i máma s tátou." usmál se na mě Matew. Podívala jsem se za něj. ,,Já myslel jako v třináctém kraji." zasmál se.
,,Takže on opravdu existuje?!" vyjekla jsem překvapeně. Nevěděla jsem, čemu tady mám věřit. Jediné, čemu jsem věřila, byla má levá noha. Pravou jsem od svého probuzení necítila. Mám ji a pohybovat s ní mohu. Jen ji necítím, ale doktoři říkali, že se to zlepší. Ale já to nechtěla slyšet od nich. Chci, aby mi to řekl někdo, koho znám, komu věřím...
,,Nerada ruším, ale ráda bych si se všemi popovídala." ozval se chladný hlas prezidentky Coinové. Podívala jsem se na ni. Usmívala se, ale naskakovala mi z ní husí kůže.
,,Konečně se setkáváme osobně." usmála se. ,,Alma Coinová." podala mi ruku.
,,Clary Memry." potřásla jsem si s ní.
,,Tak, posaďme se." usmála se a ukázala na židle. Všichni se posadili, včetně mě. ,,Nejdříve vám řeknu, co se stalo."
,,Chci, aby mi to řekl někdo, komu důvěřuji lépe. Omlouvám se, ale probudila jsem se v nemocnici celá obvázaná a doteď necítím nohu." řekla jsem a propalovala ji pohledem. Prezidentka se uchechtla.
,,Matewe, byl byste-" kývla na něj a on přikývl.
,,Když jsme jeli vlakem domů, třináctý kraj se postaral o to, aby to vypadalo, jako že jsme mrtví. Způsobilo to sice...nějaké zranění. Závažná zranění, ale potřebovali to tak udělat, aby si Snow myslel, že jsi mrtvá. Že my jsme mrtví." řekl.
,,A proč?" vyštěkla jsem na Coinovou. Ta žena mi nebyla sympatická. Proč nás nenechala v klidu dojet domů, kde jsem mohla čekat na vyhlášení nového vítěze, s který bych si potřásala rukou na jeho turné?
,,Protože vás potřebujeme. Vás všechny." podívala se po nás třech.
,,A proč?" nadzvedla jsem pochybovačně obočí.
,,K tomu se dostaneme." řekla a vybídla Matewa, aby pokračoval.
,,Zranila ses. Všichni se zranili, ale na tvou nohu dopadla skříň. Týden jsi ležela v kómatu. Nepustili nás za tebou, protože chtěli, aby ses plně zotavila. Celé ty tři týdny jsme taky strávili v nemocnici. Nás propustili před třemi dny." usmál se.
,,Stále nechápu, proč jsme prostě nemohli pokojně žít doma?" znovu jsem se obrátila na Coinovou.
,,Copak vás už neštve, vidět umírat ty nevinné děti? Copak jsu každou chvíli neříkáte, že za tohle vše-" rozhodila rukama. ,,-může jen a jen Kapitol? Copak vás nikdy nenapadlo něco, čím bychom tohle mohli zastavit?" zeptala se.
,,Hry vznikly, kvůli naší hlouposti. Naší naději, že budeme žít lépe. Docílili jsme akorát toho, že jsme utlačováni ještě víc." namítla jsem a založila si ruce na hrudi.
,,Ano. Ano, přesně takhle by měla má Jiskra uvažovat!" usmála se Coinová a já se zamračila.
,,Jiskra?"
,,První Jiskra revoluce. Pokusíme se o to znovu. Spojíme kraje a-"
,,To je hloupost!" vykřikla jsem a vstala. ,,Hloupost! Při další revoluci zemře nespočet lidí! My zemřeme! Copak to nechápete! Lidé se už smířili se vším! Nechci to zhoršit! Nechci zemřít, když jsem teprve před rokem smrti vyvázla!" křičela jsem po ní. Prezidentka vstala.
,,Zamyslete se nad tím. Tak či tak, domů už se vrátit nemůžete." řekla zcela klidně.
,,Protože jste mě zabila! Druhý kraj je Kapitolu věrný! Nikdy by se proti němu nevzbouřil! A v ostatních krajích mě nenávidí! Zabila jsem jejich děti!" křičela jsem.
,,Nezabila. Jen už chci, aby tohle šílenství skončilo!" zamračila se a v její tváři se mihl stín.
,,Proč já?!" vykřikla jsem.
,,Lidé ve vás vidí naději."
,,Proč ve mně? Proč ne v Natalii z pátého kraje? Proč ne v Jamesovi?" nic jsem nechápala. Vůbec nic.
,,Vyhrála jste hry, stejně jako vaše rodina. Přihlásila jste se, i když jste věděla, jakou hrůzu hry obsahují. A vaše výkony v aréně...lidé ve vás věří." řekla tiše. ,,Já ve vás věřím. A věřím, že lidi povzbudíte. Krutovláda Kapitolu musí skončit!" mluvila tiše, ale rázně.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
,,Kolik času mi dáváte na rozmyslení?" zašeptala jsem. Prezidentka se spokojeně usmála.
,,Tolik času, kolik budete potřebovat." řekla.
,,Pane Simpsone, odveďte prosím slečnu Memry do její ubikace." kývla na Codyho a ten přikývl.
,,Tak pojď." usmál se na mě.
,,Uvidíme se později." mrkl na mě James a já přikývla. Následovala jsem Codyho šedými chodbami. Míjeli nás lidé v šedých kombinézách. Nevěnovali nám pozornost, tak jako v Kapitolu, kde mě každý znal a chtěl si na mě šáhnout.
,,Tvůj pokoj." usmál se Cody a přiložil mé zápěstí k nějaké čtečce. Na zápěstí se mi objevil rozvrh.
,,Každé ráno k tomu přilož ruku." usmál se a podal mi klíč. Odemkla jsem a vešla do malé místnůstky, kde byly dvě postele, dvě malé skříně a dva psací stoly.
Co mě ale překvapilo, byla Natalie, rozvalující se na jedné z postelí.
,,Tvá spolubydlící." usmál se Cody. ,,Vysvětlí ti co a jak." řekl a zmizel.
,,Takže už ses dostala z nemocnice?" zeptala se tiše.
,,eh- Ano." byla jsem mírně zaskočená. Nikdy jsme spolu nemluvily.
,,Přijala jsi tu nabídku?" zeptala se znovu.
,,Co tu děláš?" zeptala jsem se a ignorovala její předešlou otázku. Posadila se.
,,To co ty." pokrčila rameny. ,,My vítězové jsme pro ně důležití. Je tu i Rebecca a pá dalších. Chtějí revoluci a čím více vítězů se jí zůčastní, tím více krajů se přidá. Je to primitivní. Ty-" ukázala na mě. ,,-jsi královna v šachovnici. A my ostatní, jsme tví vojáci."
,,Ještě jsem to nepřijala. Dalo by se říct, že jsme si žili pohodově. Nic nám nehrozilo!" rozhodila jsem rukama. Natalie si odfrkla.
,,Ale hrozilo. Kapitol nás hlídá na každém kroku! Je jen otázka času, kdy se Snow bude chtít zbavit i nás." zamračila se.
,,Co když to nepříjmu?" zeptala jsem se.
,,Tak budeš šedá myš, která se nikdy nedostane na vzduch a lidé budou následovat někoho jiného." pokrčila rameny a zase si lehla.
,,Tak prosté to být nemůže." namítla jsem.
,,Taky že není. Nevím, co by se jinak stalo. Prezidentka ví, že to přijmeš. Matew to ví. James to ví. Všichni to ví."
,,Ale-"
,,Radši mlč. Vysvětlím ti, jak to tu funguje." řekla a přešla ke mně.

,,Mami! Tati!" vykřikla jsem a objala své rodiče.
,,Zlatíčko." usmáli se na mě oba.
,,Jsem ráda, že jste v pořádku." oddechla jsem si.
,,My taky." usmál se táta.
,,A Armie je taky v pořádku. Tajně ho schováváme u nás, ale nevím, jak dlouho tu může být." máma se na mě smutně usmála.
,,Je v pořádku?" rozzářila jsem se. Když máma přikývla, oddychla jsem si.
Na večeři jsem seděla vedle Matewa a rýpala se v jídle.
,,Přemýšlíš?" zeptal se a já přikývla.
,,Nic nechápu." řekla jsem a vztekle pustila vidličku. Přišlo mi, že se se mnou jedná jako s loutkou. Nejdříve musím do her, které vymyslel Kapitol. Tam se musím předvádět a usmívat na přehlídce, trénovat zabíjení, mluvit a lhát na rozhovorech, zabíjet nevinné děti. Když vyhraji, myslím si, že už vše skončilo. Ale ne. Kapitol mě hlídal. Celou dobu. Možná ne. Ale věděl, kdy jsem měla narozeniny. Nutil mě jet na turné a pak trénovat další nevinné děti, které nakonec zemřely.
,,Co přesně myslíš tím 'nic'?" zeptal se.
,,Tím 'nic' myslím, že nechápu absolutně nic. Proč zrovna já? Mohl bys to být klidně ty! Nikdy jsem se Kapitolu nevzepřela! Neudělala jsem nic zvláštního! Jednu dobu si sedím v Kapitolu a podepisuji mé fotografie a teď? Teď mám rozpoutat revoluci!" řekla jsem zoufale. Matew mě chytil za ruku.
,,Hej! Všechno zvládneme, ano?" usmál se na mě.
,,Zemře víc lidí." špitla jsem. ,,Co když zemřeš ty?" to už mě v očích pálily slzy.
,,Tak zemřu s pocitem, že krutovláda Kapitolu bude jednoho dne zničena. Tebou, nebo možná za pár let někým jiným, když si lidé vzpomenou na tebe. Na První Jiskru." zašeptal a usmál se.
Teď už jsem měla jasno. Měl pravdu. Všichni ji měli. Lidé potřebovali naději vítězství. A já věděla, že budu první jiskra a možná i poslední, jejich naděje. Pokusím se zničit vládu Snowa. Pokusím se zrušit hry. Pokusím se.