Hunger Games-první jiskra

15.

Pár dní volna mi poskytly dokonalý odpočinek strávený s Jamesem, rodinou, přáteli a konečně jsem se trochu věnovala i Armiemu, mému reprodrozdovi, kterého jsem si přivezla jako suvenýr z arény. Stále se divím, že prošel u Snowa.
Pak ale začalo vše odznova, ale já s radostí mohu říci, že se na smlouvu dostal už i sedmý a pátý kraj.
A v pátém právě nastaly problémy. Vraceli jsme se podél malého jezera na louku, kde nás měli vyzvednout, když se ozvala palba. Na cestě kousek od nás stálo obrněné auto a střílelo po nás. Automaticky jsem vytáhla šíp a střelila jednoho mírotvorce. Pak jsem vzala vylepšený šíp a namířila ho na auto. Šíp se zabodl do auta, které vzplanulo a do pár seknund i s mírotvorci, kteří utíkali pryč, vybouchlo. Nikdo z nás se naštěstí nezranil, ale utajení bylo v háji.
Coinová uznala za vhodné, že už můžeme vypustit do světa mé reklamy, že už se to ke Snowovi dostat muselo. Navíc s pátým a třetím krajem jsme získali jistou výhodu.
Stála jsem v jídelně před obrazovkou, kde jsem byla já sama. Vysílalo se to do všech krajů.
,,Teď už to ví." zašeptala jsem nervózně. Kraje budou nyní více hlídány a bude těžší uzavírat spojenectví.
,,Jen ať ví, že mu někdo foukl vzduch do domečku z karet." zavrčel Clyde. Přikývla jsem a povzdechla si. Bez jediného slova jsem odešla pryč. Procházela jsem se chodbami, až jsem nakonec vyšla z hangáru ven a posadila se na mé a Jamesovo místo. Slunce už dávno zmizelo z oblohy a temnou oblohu zdobily jasné hvězdy.
Dívala jsem se na hvězdy a vzpomínala na hvězdy v aréně. Mnohokrát jsem přemnýšlela, jestli byly umělé nebo jsem se dívala na pravou oblohu. Podle všeho byly umělé, ale tehdy mi to přišlo až moc krásné a tak známé, že jsem nad tím nepřemýšlela.
Vzpomínky na arénu bledly, ale stále byly tak živé v mých snech. Věděla jsem, jako každý, kdo si arénou prošel,  že hrůzy, které jseme tam prožili nikdy nezapomeneme.
Každý den jsem myslela na to, co jsem prožila a co prožívám. Myslela jsem na všechny ty děti, které zemřely roky před mým ročníkem. Na bolest rodin padlých. Na strach. Měla jsem vztek na Kapitolany, ale pak mi došlo, že oni za nic nemůžou. Narodili se v Kapitolu, v luxusu... Byli vychováni bavit se na našem neštěstí. Narodili se tam stejně jako se narodil někdo ve dvanáctém kraji.
Z myšlenek mě vytrhl varovný signál reprodrozda někde v dálce. Poplašeně jsem zvedla hlavu k obloze. Nic jsem neviděla, ani neslyšela, ale Armie vzlétl do vzduchu a zobáčkem vzal rukáv mé kombinézy. Křídla jako dvě vrtulky spěchaly ke dveřím schovaných ve skále. Postavila jsem se a dala se do běhu právě ve chvíli, kdy se zvedl vítr a v dálce za horami se objevila vznášedla.
Uvnitř hangáru už lidé pobíhali pryč a překřikovali se přes alarm.
,,Slečno Memry! Do bunkru!" křičel na mě někdo. Cody, který se u mě zjevil jako přízrak mě vzal za paži a utíkal se mnou ke schodům. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Popadela jsem dech a následovala Codyho. Armieho jsem si schovala do kapsy, aby se mi neztratil.
,,Co se děje?!" vykřikla jsem přes hluk. ,,Viděla jsem vznášedla!"
,,Netuším! Ale jsou to kapitolské vznášedla. Spustil se alarm. Musíme do bunkru!" zakřičel, aniž by se na mě otočil. Utíkali jsme po schodech za lidmi.
,,Co ostatní?!"
,,Všichni se tam dostanou!" řekl jen a pustil mě. ,,Běž dál!" kývl na mě a já přikývla. Následovala jsem ostatní až hluboko pod zem. Ocitli jsme se v místnosti s palandami. Děti brečely, lidé byli zmatení. Rychle jsem se protlačovala mezi nimi a hledala ostatní.
,,Clary! Panebože!" vydechl Matew a objal mě.
,,Matewe! Kde jsou ostatní?" zeptala jsem se a natiskla se k němu.
,,Jsou vzadu. Byli jsme tady mezi prvními. Co se děje?" zeptal se.
Nadechovala jsem se k odpovědi a chtěla mu říct o tom, jak se venku zjevily vznášedla, když v tom se ozvala rána. Lidé vykřikli a pak ztichli. Dveře bunkru už byly zajištěné. Doufala jsem jen, že se sem dostali všichni.
Znovu se ozval výbuch. Se stracehm v očích jsem se podívala na Matewa, který se mračil. Strach v mýh očích nahradil vztek. A pak někdo zděšeně vyřkl to, co jsem chtěla říct já sama.
,,Kapitol. Bombardují nás."

Já vím, já vím...trochu dist jsem se nechala inspirovat originálem ( i ta další kapitola, ale snad to nebude vadit), ale potřebuji si to trochu protáhnout :D Moc kapitol nám už nezbývá, netuším, kolik, ale ještě toho snad vymyslím dost. Do konce školního roku se pravděpodobně dočkáme konce...

Jak se vám kapitola líbila? Nenudí vás to už? Přiznávám, že v tom mám už zmatky a zapomínám na plno postav, takže si myslím, že je nejvyšší čas už to dopsat a u příští knihy si snad budu psát poznámky :D Problém je v tom, že si je psát o tomhle neumím :(

co škola? Snad dobrý :D

Pacicka