Hunger Games-první jiskra

Naděje zůstává

Hleděl na mě chvíli zaraženě, ale pak se usmál.
,,Zvažovala jste to." konstantoval.
,,Ano." přikývla jsem popravdě.
,,Proč jste změnila názor?"
,,I přesto, že vaše sliby plníte, tak mně byste udělil milost, ale jak dlouho by trvalo, než byste mě donutil k sňatku, dětem? A ty děti... měly by zaručený pobyt v aréně, ať už byste tvrdil cokoliv. A to by se stalo i ostatním, takže...ne." vysvětlila jsem mu závěr, k čemu jsem došla. Snow přikývl a postavil se. Také jsem se postavila.
,,Je vám tedy jasné, že vás čeká veřejná poprava?" zeptal se.
,,Ano." přikývla jsem.
,,Něco vám řeknu. Bylo to od vás odvážné, vzepřít se mně, ale ne dost chytré. Tohle se už nikdy nesmí opakovat, rozumíte mi?"
,,Ano, ale nevím kam tím míříte?" nechápala jsem ho.
,,Nikam. Zemřete, bohužel. Mám dojem, že to lidi pobouří ještě více, ale problém je, že vás nemůžu pustit. Jen tak. Pro nic za nic. Když mi neřeknete, kde je Třináctý kraj, tak Coinovou nezničím a ona si vás znovu vyhledá a donutí spolupracovat. Je mi líto, že vás ztratíme." sklopil oči k mému náhrdelníku.
,,Ztratili jste mě už tehdy, kdy jsem vkročila do arény." poznamenala jsem. Snow se pousmál a pohlédl mi do očí.
,,Bylo mi ctí. Slibuji, že vás uctíme řádně a lidé vás budou milovat i nadále." zašeptal.
,,Nepotřebuji lásku lidí." zamračila jsem se.
,,Právě, že ano. Bez ní jsme ztracení."

Hlad mě přemohl a já si vychutnala poslední jídlo mého života. Nebála jsem se, ale spíš mi to bylo líto. Cítila jsem se, jako bych znovu mířila do arény, teď už bez naděje přežít. Stále tu naděje byla, že mě někdo zachrání, ale pochybovala jsem. Co mi však chybělo, bylo rozloučení. Ráda bych naposledy objala a políbila Jamese, řekla mu, jak moc ho miluji, jak ráda bych se rozloučila s Matewem a opakovala mu, ať se o všechny postará a že je to můj a vždy bude velký bráška. Jak ráda bych řekla mámě, že ji miluji a že táta by nechtěl, aby kvůli nám truchlila a jak ráda bych poděkovala Oscarovi za jeho služby.
Na stole ležely papíry a tužky. Sedla jsem si a chtěla všem něco napsat, ale nedokázala jsem ani popadnout tužku. Nakonec jsem se zmohla na pár vět, které doufám, že se dostanou k Matewovi.

Matewe,
Takhle je to správné. Věřím, že se jednou vše obrátí k lepšímu. Pamatuješ o našem rozhovoru, že jeden udrží mír, dva rozpoutají válku? Možná jsi měl tehdy pravdu a možná bys to měl sdělit Coinové. Já toho nemohla být nikdy schopná. Upřímně doufám, že to tak je a že se jednou něco zlepší. Že se objeví dva lidé a Panem bude v míru.
Mohla jsem si zvolit život, ale za strašlivou cenu. Odpusť, že jsem radši zvolila smrt.
Prosím, dodrž slib, který jsi mi dal. Že pokud se mi něco stane, postaráš se o něj. Řekni mu, že jsem ho miluji a navždy budu. Že kdyby se mě zeptal dřív, řekla bych ano. Řekni, že díky němu byl můj život světlejší.
Poděkuj všem za mě za to, že mi do života vlili více radosti a světla. Řekni mámě, že ji miluji a podrž ji, když je teď táta mrtev. Postarej se o Armieho. Neopusť jí. Hodíte se k sobě a doufám, že jednoho dne budete mít děti. Neohlížej se zpět, velký bráško.

Miluji tě,
Clary.

Víc jsem toho napsat nemohla. Snažila jsem se nemyslet na skutečnost, že i táta byl mrtvý. To byl jeden z důvodů, proč by vše nemohlo být zase stejné. Vložila jsem to do obálky a  na to napsala jeho jméno. Věřila jsem, že se to k němu dostane.
A pak do místnosti vstoupil Oscar. Nevěřícně jsem se na něj dívala. Oscar se smutně usmál.
,,Oscare!" vzlykla jsem a objala se s ním. ,,Co-"
,,Přece bych si neodpustil, kdybych svou jiskru nepřipravil na poslední vystoupení." zašeptal a chytl mé tváře do dlaní. Usmála jsem se a po tvářích se mi koulely slzy. Byla jsem ráda, že tady byl, ale...
,,Oscare, oni tě zabijí-" zašeptala jsem a na konci se mi zlomil hlas.
,,Znal jsem rizika, zlatíčko. A stojí mi za to."
,,Můžou tě mučit!"
,,Tak ať! A teď už mlč!" řekl a posadil mě na židli. ,,Rád bych vyřídil pozdravy od ostatních, ale utekl jsem tajně." řekl jen a pak se pustil do líčení a česání. Oblékl mi zlatou kombinézu s vyšitým reprodrozdem, vlasy mi rozprostřel po zádech a postavil mě před zrcadlo. Neusmívali jsme se. Jen jsme se dívali do zrcadla. Líčení jsem měla do černo-zlaté. Budila jsem dojem nebezpečí.
,,Děkuji ti. Za všechno." zašeptala jsem a objala ho. Políbila jsem ho na tvář.
,,Nemáš zač." přikývl a zahnal slzy. ,,Jsi nádherná, jako vždy." pousmál se.
,,Kvůli tobě." zašeptala jsem.
,,Zvládneš to, Jiskro." přikývl. Po té dovnitř vstoupili mírotvorci a odvedli mě od něj. Naposledy jsem viděla jeho oči, obličej a pak jsem slyšela výstřel. Srdce mi poskočilo. Snažila jsem se nebrečet. Musela jsem být silná.

Na náměstí mě přivázali ke sloupu. Hrdě jsem se dívala před sebe. Bubny bubnovaly, dav křičel. Jestli radostí nebo protestem, to netuším.
Na rameno mi usedl reprodrozd a jemně mě klovl do tváře.
,,Armie.'' Špitla jsem. Nevěděla jsem, co tu dělá, ale byl to on.
Zavřela jsem oči a viděla Jamese, jak mi říká poslední "miluji tě" než mě chytili. Když je otevírám a rozklížím se kolem, vidím v davu dva muže v kápích. Vzhlédli a mně poskočilo srdce. Byl to Matew a James. V očích měli slzy.
Pousmála jsem se a přikývla. Oba se na mě usmáli a naznačili rty, že mě milují. Přece jen jsem se rozloučila.
Bubny přestaly dunět a na balkón předstoupil Snow a přede mě mírotvorce, který si chystal zbraň. Bála jsem se, ale dívala jsem se přímo na Snowa.
,,Dnes zde stojíme, abychom popravili dívku, která se dopustila velezrady!" vykřikl Snow a lidé zavřeštěli. V protest. ,,Bohužel. Dostala na výběr, ale místo života si zvolila smrt. Clary Memry, oblíbená vítězka čtyřicátých her, půvabná dívka, odvážná nám všem bude chybět, ale všichni víme, že velezrada se trestá smrtí..." mluvil dál a dál. Protahoval mé utrpení. Nevnímala jsem ho. Myslela jsem na všechny mé šťastné vzpomínky od dětství, přes arénu s Apple, Blackem a Simonem, který byl dnes stejně jako James při mně, na vzpomínky s Jamesem... a pak vydal Snow rozkaz k popravě. Začala jsem zrychleně dýchat. Bylo to rychlé. Prostě se ozval výstřel. Srdce se mi zastavilo. Kulka mířící na mou hruď, byla jako šíp vypuštěn z mého luku. Poslední myšlenka patřila Jamesovi. Sdělovala mu, jak moc ho miluji. Pak jsem ucítila tlak a bolest v hrudi. Tma. Jediné, co jsem věděla před úplnou smrtí bylo, že naděje tady stále je a v lidech přetrvá. Naděje zůstává.

Ták, ták.... Ani nevíte, kolik slz jsem v očích měla. Po roce, jsem ukončila celý příběh Clary Memry, vítězky čtyřicátých her, dívky z druhého kraje...

Píše se to těžko, protože Clary byla má vysněná postava, tolik podobající se Katniss, ale zároveň byla naprosto jiná.

No... pocity sdělím až při závěrečném poděkování a při závěrečných dojmíčkách. Každopádně, tohle byla poslední kapitola. Už jen epilog. Napadlo mě napsat více epilogů, ale nechám ten, co už mám napsaný celé měsíce :)

Doufám, že se kapitola líbila 

Pacicka