Hunger Games-první jiskra

třetí kraj

Třetí kraj měl docela dost zamořený vzduch. Na nebi vládly tmavé husté mraky, které nešly rozpoznat od smoku, který se vznášel všude kolem. Přistáli jsme u malého lesíku, za kterým se tyčily komíny továren. V hrách plno lidí využívá třetí kraj, jelikož dokáží z prostých věcí, které jim poskytne Roh hojnosti nebo sponzoři, vytvořit malou bombu či něco jiného (o tom jsem se přesvědčila u Zouvie a Finnieho). Umí toho hodně. Díky jejich znalostem už mají také dost vítězů.
Šli jsme v tichosti. Julie říkala, že kolem továren se hemží mírotvorci a my měli strach, že přes řídkost a velikost  lesa nás uslyší. Když jsme viděli první z továren, schovali jsme se za husté keře. James s Natalie se krčili za mohutným stromem.
,,Starosta bude až kousek odsud." zašeptala Julie.
,,Jak to tam vypadá?" zeptal se Douglas. Salman se podíval do dalekohledu.
,,Zahlédl jsem tři mírotvorce, ale hádám, že jich tam bude více." poznamenal a znovu nahlédl do svého přístroje.
,,Máme šanci, když budou kontrolovat dělníky. To venku zůstává u jedné budovy jeden mírotvorce. Budeme mít pět minut, než obejde budovu." řekla Julie. Douglas s Julií naplánovali náš plán, který jsme taky brzy využili. Ozval se signál pro konec směny. Viděli jsme proudy lidí a mírotvorců. Jeden z nich u každé budovy zůstal a začal budovu obcházet. Dali jsme se do běhu a krčili se ve stínech noci. Doběhli jsme k první budově a seschlou trávu vystřídal špinavý asfalt země. Potichu, jak jen to šlo, jsme doběhli na konec první budovy. Přeběhli jsme k druhé.
,,Zpátky!" slyšela jsem Douglase. Rychle jsme zahli na druhou stranu budovy, kterou jsme oběhli z druhé strany. Zbýval dlouhý úsek volného prostranství.
U první budovy se zrovna objevil mírotvorce. Srdce mi poskočilo. Zbývaly nám maximálně dvě minuty, než za roh zajde mírotvorce téhle budovy a riskovali jsme, že nás uvidí první mírotvorce. Pomalu jsme se sunuli podél zdi, až jsme narazili na čelní zeď. Rozběhli jsme se ke kolejím. Měli jsme maximálně tři minuty, než se někdo objeví.
Napravo ode mě se rozhučel motor. Otočila jsem hlavu a z menší budovy vyjíždělo obrněné auto. Děsem jsem vykulila oči a rozhlížela se po možném úkrytu. Ostatní už byli kus předemnou a skákali na koleje a utíkali za rozpadlé kusy betonu. Auto už vyjíždělo ven a světla se pomalu otáčela ke mně.
,,Sakra." zamumlala jsem a zrychlila. Místo, kde jsem před chvílí stála, ozářila světla auta. Auto se rozjelo v momentě, kdy jsem skočila na koleje. Natiskla jsem se co nejvíce k pevnému betonu nástupiště. Auto projíždělo přímo nade mnou. Minutu nebo dvě po odjezdu auta jsem se stále krčila na kolejích. Pak jsem opatrně vyhlédla a všicmla si mírotvorce, který postával před vchodem do druhé továrny.
,,Clary!" sykl Matew. Podívala jsem se na něj. Ozařovaly ho světla z velké továrny, takže jsem viděla, jak ukazuje na beton. Všimla jsem si, že beton se asi o deset metrů dál slévá tak, že koleje už dál nevedou a vlak musí zastavit. Pomalu, potichu a hlavně tak, aby mě nikdo neviděl, jsem se posouvala ke konci kolejí. Koleje byly níž než zem, ale na konci kolejí jsem si musela lehnout na břicho a plazit se až k úkrytu mých společníků. Rychle jsem zalezla za kusy betonů, zřejmě bývalých domů nebo něčeho takového a úlevně si oddychla.
,,V pohodě?" zeptal se James a já přikývla.
,,Dobrá! Až přijede vlak, tak podél něj poběžíme až na konec, odkud poběžíme dál." oznámil Douglas. Věděla jsem, že nás tam nic kromě tmy chránit nebude a že budeme mít maximálně pět možná deset minut, než vlak pojede zpátky. Vlak přijel asi až za patnáct minut, kdy jsme všichni jen seděli na zemi. V tomto odpočinku jsem se stihla napít a zkontrolovat své označené šípy. Natáčecí štáb vše pečlivě natáčel. Divila jsem se, jak to stíhali.
Vlak konečně přijel. Vyhlídli jsme a všimli si, jak do nich nastupují unavení lidé. Ženy, muži, dokonce i děti. Vyběhli jsme. Asi dvacet metrů nás zakrývaly kusy betonů, sloupy, kmeny stromů, ale pak jsme vběhli do naprosté tmy. Sotva jsem viděla na špičku nosu.
,,Přidejte!" donesl se ke mně tlmený hlas Douglase. Ohlédla jsem se. Za mnou běžel James a popoháněl mě rukama. Přidala jsem. V mé nedávno vyléčené noze mi pulzovala bolest. Nevím, jestli bylo lepší ji necítit.
Dech už mi skoro nestačil, když jsme se zastavili. Douglas se díval do přístroje s mapu a Julie mu nakukovala přes rameno. Vlak zahoukal.
,,Do trávy!" řekla jsem a sama si lehla na zem. Všichni jsme se co nejvíc a co nejdál od kolejí přitlačili k zemi. Zabořila jsem tvář do hlíny. Vlak kolem nás projel minimální rychlostí. Znovu zahoukal a dal se do rychlejšího tempa. Všimla jsem si muže, který se díval ven. Přímo na mě. Pak se otočil, ale byla jsem si jistá, že mě viděl. Úlevně jsem vydechla, když vlak odjel a my se dali znovu do pohybu.
,,Docela namáhává výprava. Radši ani nechci vědět, jak to bude u nás." zamumlal James a já se uchechtla.
,,Jestli se tam vůbec dostaneme." poznamenala jsem.

Starosta třetího kraje na nás čekal v malém městečku asi tři kilometry vzdáleném od továren. Skoro celou cetsu jsme běželi s malými čelními baterkami, které jsme si mohli všichni zapnout. Když jsme se k městu blížili, světla jsme vypli.
Seděli jsme v docela velké, ale zchátralé budově, která kdysi sloužila jako škola. Po požáru sotva stála. Neměla střechu a na některých místech stěny úplně chyběly. Přesto tu byly stoly a pár židlí.
,,Lidé to používají jako jarmark," poznamenal muž, který nás se starostou přivítal. ,,Prodávají tady jídlo a jiné zboží. Malá města tady nejsou moc hlídaná, takže jim moc nehrozí odhalení."
Řekla jsem starostovi vše, co jsem měla. Výhody, dlouhý seznam nevýhod jsem však vynechala. Když jsem domluvila, zavládlo ticho. Docela mladý muž za stolem si mě zkoumavě prohlížel. Několik minut nic neříkal a já se bála, že jsem selhala, když neptarně přikývl.
,,Přijímám." řekl a já se rozzářila.
,,Děkuji," potřásla jsem si s ním rukou. ,,Panem vám bude vděčný."

Cesta zpět do lesa kolem továren byla klidnější. Mírotvorci sem chodili jen co hodinu, takže jsme žádného nepotkali. Přesto mi celou cestu, kdy jsme podél kolejí utíkali a po té se plížili kolem velkých budov továren zpět do lesa,  divoce poskakovalo srdce v hrudi. Ucítila jsem úlevu, když nás zakrývaly stromy v lese. Nebe už začínalo mít šedější podobu, takže jsme se rychlým krokem vydali k místu vyzvednutí. Skrývali jsme se ve stínech lesa, zatímco jsme bedlivě pozorovali plot. Nikdo nikde.
Cody přiletěl se vznášedlem a my tam rychle vběhli. Unaveně jsem se svalila na zem. James se posadil vedle mě a objal mě kolem ramen.
,,To bylo šílený." poznamenal a já přikývla.
,,A to jsme byli teprve podruhé," povzdechla jsem si. ,,Jak to bude dále?"
,,Horší a horší..." odpověděl mi Douglas unaveně. ,,Ale slavíme úspěch." řekl povzbudivě.
,,Už podruhé." usmála jsem se a zavřela oči.
,,Dneska jsi zaválela." zašeptal mi do ucha James.
,,Myslíš, když jsem se snažila, aby mě ten mírotvorce neviděl a nezabil mě?" nadzvedla jsem obočí. James se uchechtl.
,,Přesně tak. A navíc, ty by jsi ho zabila dřív, než by stačil okem mrknout." políbil mě do vlasů a já se začervenala.
,,Přesto, když jsem skákala na ty koleje, jsem se šíleně praštila. Budu se ti líbit modro-fialová?" zívla jsem.
,,Samozřejmě." ujistil mě potichu. Taky už byl unavený. Rukou jsem si šáhla na pokrčené nohy a modlila se, aby se mi čerstvě vyléčené zranění nyní nezhoršilo. Pak jsem pomyslela na náš malý úspěch, kdy už ve spojenectví máme dva kraje. A pak mě pohltily noční můry...

ÚSPĚCH! Já se dokopala k napsání a opravení další kapitoly! Je maličko chaotická, ale snad se líbí. Už tady bylo dokonce u malá akcička!

Mimochodem....čte to někdo? :D Obávám se, že jste od toho opustili :(

No, kdo má taky rýmu? :( A co škola? Zítra se u nás koná Poslední zvonění. HEEELP!

Pacicka