Hunger Games-první jiskra

16.

Nastal zmatek. Naposledy byl třináctý kraj bombardován před čtyřiceti jedny lety. Lidé se se ve strachu choulili na postelích, každý natisknutý k sobě. Seděla jsem v objetí mamky. James se opíral o jednu ze zdí a díval se na strop. Občas zazněla rána a zemí to otřáslo. Po chvilce se však zdálo, že spouštějí bomby úplně někde jinde.
,,Vyprávěj mi." zašeptala jsem unaveně matce. Hladila mě po vlasech. Mohli jsme zde čekat už něco málo přes hodinu. Rány se ozývaly daleko, zvuk byl tlumený. Samozřejmě, Kapitol nemohl vědět, kde se obyvatelé třináctého kraje schovávají. Snow byl však určitě rozhodnut zničit vše znovu. Měli jsme tu drzost zapálit plamínek naděje. Každý v krajích a v Kapitolu věděl, že jsme naživu a že hodláme něco udělat s krutovládou Kapitolu.
,,A co?" zeptala se něžně.
,,Cokoliv." zašeptala jsem. Začala mi vypravovat o nejšťastnější vzpomínce z doby, kdy byla Splátkyní. Moc dobrých vzpomínek neměla, ale svěřila se mi, že v aréně myslela na táta. Byli mladí a táta mámu zacvičoval, byl jejím mentorem. Často spolu po nocích mluvili na tajných schůzkách. Máma se mi mnohokrát přiznala, že se do her chtěla přihlásit právě proto, aby mého tátu lépe poznala. Aby to nebyl jen ten nedávný vítěz. Ovšem to ale byly čtvrtohry, za co moji mámu obdivuji, že se z nich dostala živá, a tak musela tvrdě pracovat, aby ji lid zvolil. Proto taky naše rodina byla tolik známá. Máma totiž vyhrála první Čtvrtohry.
Táta ji do arény posílal víc dárku než mužskému splátci, to vyústilo v boj. Máma tehdy málem přišla o život, ale jelikož byla chytrá a hbitá, dokázala se mu postavit a její spolukrajan neudržel rovnováhu a spadl do řeky na ostré kameny.
Ráda jsem poslouchala její příběhy z her. Ne ty, kdy někoho zabila, ne ty, kdy málem přišla o život, ale ty, když ji táta do arény poslal květiny. Říkali mi, že láska mezi splátcem a mentorem je zakázaná a jistým způsobem nevhodná, ale tohle na Kapitolany zapůsobilo. Máma sice říkala, že květiny byly geneticky upraveny a šťáva ze stonku obsahovala jed, ve kterém si namáčela svoje zbraně, nebo ho nalila do pití její spojenkyně, kterou nemohla vystát.
Stále jsem v nich viděla tolik lásky, která nikdy ani na moment nevyhasla, také jsem v nich viděla dost utrpení a vinu. Matewa do ničeho nenutili, jen ho připravovali. Z nějakého důvodu do her nutili mě, dokonce i Matew.
,,Proč jste mě nutili jít do her?" zeptala jsem se. Táta s mámou se na mě podívali a Matew sklopil pohled. James nadzvedl zvědavě obočí.
,,To Snow," zavrčel táta. ,,Vyhrožoval. Chtěli z toho show. Vyhrožoval mi a Matewovi, že zabijí tvou matku." v očích se mu objevily slzy.
,,Připravovali jsme tě, zlatíčko, aby jsi měla co největší šance." Zamračila jsem se. V tuhle chvíli jsem ho nenáviděla ještě více. Vyhrožoval mé rodině. Kolika dalším takhle vyhrožoval? Mohla jsem ho nenávidět ještě víc?

Po dvou hodinách v chladném a zaprášeném bunkru se pár vojáků šlo podívat, jak na tom jsme. Rány se už dlouho neozývaly. Nenápadně jsme se k nim s tátou, Matewem a Jamesem přiblížili. Pár si jich nás všimlo, ale hned jim došlo, že vymlouvat nám to bude k ničemu.
Vznášedla zmizely, dokonce nenechali žádné pasti. Pochybuji, že se k zemi přiblížili více jak na patnáct metrů.
Asi pět set metrů od nás se kouřilo. Staré domy, které tam ještě včera polorozpadlé stály, byly nyní srovnány se zemí.
,,Mají blbá odhad." zakroutil pobaveně hlavou James.
,,Dneska stála Štěstěna na našem místě!" vykřikla jsem to kapitolským přízvukem. Kdyby mě teď slyšela Eleanor. Táta se zasmál.
,,Jen se uklidni, ať ti to nezůstane!" poškádlil mě. I přesto, že nám ještě před několika desítkami minut šlo o život, jsme se dokázali bavit.
O pár hodin později jsem byla donucena postavit se k zakouřeným sutinám před kameru.
,,Chci, aby jsi pevným hlasem Snowovi oznámila, že jsme ten jejich dáreček přežili bez jediného škrábance!" nakázala mi Lerelie a kývla na její kolegy.
,,Bravo!" zatleskala jsem rukama. ,,Máte špatný odhad, pane Snowe. Váš dárek, dalo by se tomu tak říkat, jsme přežili bez jediného škrábnutí. Vážně jste si myslel, že když třináctý kraj přežil bombardováni před čtyřiceti lety, že my vítězové přežili hry, že nás tak lehce zastrašíte nebo dokonce zabijete?" nadzvedla jsem arogantně obočí a po té jsem se usmála. ,,Omyl. Můžete se snažit jak jen budete chtít, ale naděje a víra v lidech nezmizí. I kdybyste měl zřídit další hry, tak my se nevzdáme!" Lerelie ukončila natáčení.
,,Dobře! Je to dobrý, krásně řečeno." pokývala hlavou. ,,Nebudeme tě trápit. Běž si odpočinout." řekla mi a já se vděčně doloudala na svou ubikaci, kde Natalie už spala a sama si lehla do postele. Zavřela jsem oči a přemýšlela.
Neležela jsem ani pět minut, kdy jsem byla nucena na veřejné  shromáždění. Dívali jsme se na můj malý proslov poslaný do všech koutů Panemu. Jaký bude příští tah, pane prezidente?

ahojky! Tak...včera jsem dopsala tuhle knihu. Stále nepociťuji známky smutku (ok...něco tam je), ale až to budu vydávat, nebudu mít daleko k slzám, jelikož příběh Clary mě doprovázel celý rok tady na Wattpadu.

Dobře, dost, než se tady rozbrečím!

Snad se Kapitola líbila, já vím, inspirována originálem, ale tak to je celý tento příběh :D

Pacicka