Hunger Games-první jiskra

Osmý kraj

Dívala jsem se na mé prsty hrající si s těmi Jamesovy. Jeho konečky prstů mě na těch mých lehce studily, ale i tak mi ten dotek připadal hřející. Podívala jsem se na Matewa, který si povídal s Julili. Drželi se za ruce. Stále jsem to nechápala. Matew nikdy neměl dívku. Z části kvůli hrám, protože se na ně celý život připravoval a byl zastáncem důvodu, že dívka by ho od her odpudila. Po hrách mu začal život vítěze a podle mě nechtěl, aby byla jeho milována v ohrožení. Ženy v Kapitolu si však plně uvědomovaly jeho krásu a mužnost, proto si taky žádaly jeho přítomnost. Matew ale nabídky odmítal a radši se snažil udržet Splátce naživu a cvičil mě. Taky říkal, že já a máma jsme jediné ženy jeho života. Táta říkal, že mě Matew miluje a udělal by pro mě cokoliv. Byla to pravda. Ale teď, kdy Matewa neměl Kapitol pod dohledem, kdy nehrozilo, že bude jeho spřízněná duše v ohrožení, měl povolení zamilovat se.
Odhadovala jsem, že si v Julii zalíbení našel už dříve, ale až teď to dali dohromady. Maličko jsem žárlila, protože mi byl Matew nějakým způsobem ukraden, i když si mě všímal stále stejně. Ale očividně jsem jen zažívala stejné pocity, jako zažíval on, když jsem vyjádřila své city k Jamesovi.
Z myšlenek mě vytrhla studená dlaň sevřená kolem mé. Usmála jsem se.
,,Zahřej mě." zašeptal laškovně. Zakoulela jsem očima a sevřela jeho dlaně do svých a políbila je. James políbil ty mé, až mě jeho rty na kloubech zalechtaly. Zachichotala jsem se.
,,Ty moje jiskřičko!" zamumlal mi do vlasů.
,,Připravit k sestupu!" ozval se hlas Cody. Povzdechla jsem si a pustila Jamese. Oba jsme si přerovnali věci v batozích a upravili šípy. Vzali jsme do rukou luk s připraveným šípem a postavili se za Douglase s mým tátou. Táta s mírně zarostlou tváří se tvářil docela nadšeně.
,,Benjamine, chraňte levou stranu. Nikdy nevíme, co nás může čekat." řekl mu Douglas. Táta přikývl a usmál se na mě. Přikývla jsem a přehodila si luk do druhé ruky. Nadechla jsem se a modlila se, aby vše proběhlo v relativním pořádku. Teď, když Snow věděl, co chystáme a když se nás snažil zneškodnit, což se mu nepovedlo, netuším, co nás tam venku v osmém kraji může čekat.
Dveře vznášedla se otevřely a my vyběhli do chladné noci. Namířila jsem luk a rozhlížela se kolem. Nikde nikdo nebyl. Doběhli jsme k budovám a natiskli se na zeď. Vznášedlo se ztratilo vysoko nad námi.
Vzduch byl mírně zatuchlý, nikde nebyla ani stopa po zeleni. Osmý kraj byl samý beton. Možná, že na krajích jsou malé lesy nebo louky, ale my jsme blíže středu. Vybrali jsme si místo, kde se mírotvorci moc nezdržují.
Plížili jsme se v noci k budově, kde nás čeká starostka. V některých domech se svítilo, z některých se linula příjemná vůně pečeného masa. Jinde se nesvítilo a domy byly tiché až budily dojem, že jsou prázdné. Ale na některých oknech byly natisknuté dětské tvářičky, dívající se na hvězdy a měsíc, jenž byl skoro v úplňku.
Pokaždé, když se jejich tvářičky stočily k ulici, zastavila jsem se vyděšená, že si nás všimnou a poběží to oznámit rodičům. Někteří by si určitě rádi přilepšili a nahlásili nás.
Jelikož jsem Douglasovi řekla o nespících lidech v oknech, zapadli jsme do postranní uličky a posadili se na zem.
Necelou hodinu jsme potichu seděli na chladné zemi, když jsme se odvážili rychlejším tempem až k malému obchůdku s léky.
Vyhublý obličej tmavovlasé ženy na nás pohlédl z okna a pak nás s širokým úsměvem pozvala dovnitř. Než jsem vešla, rozhlédla jsem se. V dálce jsem zahlédla stát vysokého chlapce, možná muže. Mrkla jsem a zaostřila, ale postava už tam nebyla. Doufala jsem, že to není nikdo nám škodný, nebo že je to jen přelud únavy.
Vyhublá lékárnice nás zavedla do sklepa, kde byly zásoby léků. Salman se s ní domlouval na ceně jejich léků, které se chystal odkoupit do nemocnice třináctého kraje.
Douglas mě přivítal s poměrně starší starostkou. Její šedivé vlasy měla v přísném drdolu, vrásčitou tvář zdobily úzké rty pevně semknuté k sobě. Rovná záda ji ubíraly na věku. Když jsem před ní předstoupila, krátce se usmála.
,,Nuže, povídejte! Moc času nemáme, jiskro." pobídla mě.  Mírně jsem se pousmála nad mou přezdívkou a hned jsem začala vypravovat, proč svrhnout Kapitol, kolik krajů je již na naší straně, ale také jsme vyjmenovala rizika, kterých bylo až moc. Vyhublá žena nám mezitím přinesla čaj a sušenky, na kterých byl reprodrozd. Reprodrozd byl nakreslen tmavou polevou od místního pekaře. A sušenky chutnaly výjimečně.
,,Začali jsme je péct od vaší první zprávy." pošeptala mi a následně spěšně odkráčela k Julii.
,,Taky je tu možnost, že se to nepodaří a kraje budou ještě pod větším nátlakem. Avšak naděje a vzpomínky na první jiskru zůstanou." vyplýtvala jsem slova, která jsem měla v plánu říci. Starostka mi pohlédla do očí.
,,Myslím, že lidé si za jiskru revoluce vybrali správnou osobu. Plameny ve vašich očích jsou tak jasné," usmála se a ze saka si vytáhla propisku. ,,Co musím podepsat?"

Ahojky! Všimla jsem si vaší dlouhé neaktivity :( Docela mě mrzí, že právě takhle u konce jste na to zapomněli nebo tak něco :( Ale doufám, že se čtenáři brzy najdou a jen že ti stálí nemají prostě čas :) 

Mimochodem, jak se líbila kapitola? Tahle je nic moc, ale od příští kapitoly už to bude honička ;)

Pacicka