Hunger Games-první jiskra

Podmínky

,,Tak jak jste se rozhodla?" zeptala se prezidentka Coinová, když jsem k ní druhý den odpoledne zašla.
,,Budu vaší první jiskrou, pokud dodržíte všechny ustanovené podmínky." řekla jsem rozhodně a v rukou třímala malý papír.
,,Jaké podmínky?" zeptala se s nepatrným úsměvem.
,,Nebudete mě řídit. Už nechci být loutkou." řekla jsem první podmínku. Coinová přikývla. ,,Chci zajistit bezpečí mé rodině a přátelům. Takže bych chtěla, aby jste zde přesunuli Susan Bermenovou a jejího synovce Tommase. A taky kamaráda Matewa, Clyda a jeho rodinu, pokud budou souhlasit. A paní Blackebaryovou a jejího manžela. Ale nikoho nenuťe." řekla jsem.
,,Dobrá. Ještě něco?" nadzvedla obočí.
,,Chci, aby tu zůstal Armie. Můj reprodrozd." řekla jsem a prezidentka se zasmála.
,,Čekala jsem, kdy se na to zeptáte. Dobrá. Vaše podmínky splním. Nechám vám sestavit rozvrh na zítra a uvidíme se na zítřejší poradě." řekla a ukázala na dveře.
,,Děkuji." zašeptala jsem.
,,Ne. To Panem děkuje tobě." usmála se a já odešla. Když jsem došla do své ubikace, lehla jsem si a dívala se na šedý strop. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně, ale nic jiného mi nezbývalo. Vstala jsem a procházela se chodbami, až jsem došla do hangáru. Zahlédla jsem Matewa a Jamese.
,,A hele kdo jde!" usmál se James.
,,Tak co?" zeptali se oba nedočkavě.
,,Podmínky prý splní." řekla jsem s úsměvem.
,,Skvělé." zaradoval se Matew. Začalo blikat červené světlo a otevírala se brána.
,,Co se děje?" vypískla jsem.
,,Klid." zasmál se James. ,,Jen někoho nového dovezli." usmál se a vzal mě za ruku a někam mě vedl.
,,Kam jdeme?" zasmála jsem se.
,,Někam, kde bude větší klid. Takže ke mně." zasmál se a já se uchechtla. Když jsme došli do schodů, pustila jsem ho a chytla se zábradlí. Podívala jsem se na schodiště.
,,Co se děje?" zeptal se.
,,Necítím nohu, tak nevím, jestli-jestli ji mám na schodu a-a-" hlas se mi zlomil a já si vzpomněla na to, když jsem se vzbudila.

*Flashback*

,,Proč necítím nohu?!" křičela jsem na doktory a házela sebou. ,,Proč ji necítím?!"
,,Slečno Memry! Uklidněte se prosím! Byla jste vážně zraněná a nervy byly poškozeny, ale není to trvalé. Brzy se to spraví!" uklidňoval mě doktor. Sestřička mi něco píchla do ramene a já si lehla. Z očí se mi koulely slzy.
,,Kde je Matew?" zachraptěla jsem. Chtěla jsem ho mít tady. Chtěla jsem, aby mě obejmul a vše mi vysvětlil. Bála jsem se, že je mrtvý. Že už ho nikdy neuvidím.
,,Je v pořádku." usmál se na mě doktor, než jsem usnula.

*Konec*

,,Klid, ano? To bude dobré." usmál se na mě James a chytl mě kolem pasu. ,,Jsem tady s tebou. A pořád lepší nohu necítit, než ji ztratit, no ne?" zeptal se.
,,Jo." zamumlala jsem a pomalu jsme se vydali po schodech. Popravdě jsem nevěřila, že je to má noha. Možná je to velmi dobře zamaskovaná protéza a ostatní se bojí mi říct pravdu. Věřím, že kdyby tu byl i Oscar, tak by ta protéza mohla být jeho práce.
Když jsme vyšli schody, vydali jsme se další chodbou k ubikaci Jamese a Matewa. Byla naprosto stejná jako ta naše.
Posadila jsem se na jednu z postelí a podívala se na mou pravou nohu.
,,Je to zvláštní, když víš, že ji tam máš, ale necítíš ji. Někdy se vzbudím a všimnu si, že mi v ní škube a nemohu to zastavit. Jen chci, aby se to spravilo." řekla jsem a podívala se na Jamese.
,,Spraví. Jen-jen tomu musíš dát čas." usmál se a já přikývla.
,,Čas." zopakovala jsem.
,,Bál jsem se o tebe. Když jsem se probudil, byl jsem zmatený, ale na pokoji se mnou byl Matew. Oba jsme se o tebe báli. Řekli nám, že jsi stabilizovaná a měla by jsi být v pořádku. Když nás pustili, hned s námi chtěla mluvit prezidentka. Po tom, co nám vše vysvětlila jsme byli odvedeni na pokoj, kde jsme probírali, jestli je to dobrý nápad. Druhý den jsme s ní mluvili znovu a souhlasili. Chtěli jsme tě vidět, ale ona řekla, že si nejdřív musíme zvyknout na to, jak to tu chodí. Když jsi pak přišla, ulevilo se mi. Tak strašně moc." řekl mi a u toho se mi díval do očí.
,,Mně taky." špitla jsem a usmála se na něj. James si klekl přede mě a chytil mě za ruku.
Podívala jsem se na naše ruce a pak na něj.
Vzpomněla jsem si na náš polibek ve vlaku a dostala jsem strašnou chuť ho políbit. Taky to chtěl. Viděla jsem mu to na očích. V poslední době mi připadal jako otevřená kniha. Naprosto jsem mu rozumněla.
,,Clary Memry, chci, abys věděla, že vždy budu stát při tobě. Ať se děje, co se děje. Budu tě podporovat a chránit. Až do mé smrti.'' Řekl tiše. V očích mé štípaly slzy, ale zahnala jsem je.
,,Děkuji.'' Usmála jsem se a nevydržela to. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Když jsme se odtáhli, usmívali jsme se.
,,Clary-''
,,Ššš!'' Utišila jsem ho a otevřela oči. Díval se na mě láskyplně, ale v očích měl strach. V minulosti toho zažil mnoho, ale já neznám ani polovinu z  toho.
Vstala jsem a pustila jeho ruku. Nedíval se na mě, ale na místo, kde jsem ještě před chvílí seděla. A takhle jsem ho tam nechala. Šťastného, ale zmateného. Cítila jsem se naprosto stejně. Byla jsem zmatená a zároveň šťastná.
Usmála jsem se a dotkla se svých rtů. Ruku jsem stáhla a celá rozzářená se vydala na kontrolu k doktorovi.

Už druhý polibeeek! Kdo je taky shupuje? :)

Snad se kapitola líbila a uvidíme se u další!

Btw. Co škola? Já jsem naprosto unavená :(

Pacicka