Hunger Games-první jiskra

Milost?

Probudila jsem se v pokoji bez oken a bez dveří. Byla jsem si jistá, že dveře tady byly, jen jsem je neviděla. V místnosti nebylo nic, čím bych si mohla ublížit. Byla to cela.
Postavila jsem se a s úlekem zjistila, že mé rány jsou vyléčené a nezbyla po nich ani jizvička. Zamračila jsem se. Nechápala jsem, proč by mě léčili, když jsem zde držena pro jistou smrt. Možná, že mě jen chtěli upravit na moje poslední vystoupení, jistě veřejné jako výstraha pro rebely.
 Pohlédla jsem na sebe do nerozbitného zrcadla. Na sobě jsem měla jen bílé triko a bílé kalhoty. Vlasy jsem měla rozpuštěné. Sáhla jsem si na svoji jizvu a potlačila slzy. Došlo mi, že už nikdy neuvidím Matewa,  mámu, tátu, Oscara, Eleanor, ostatní a taky Jamese. Nebudeme spolu moct založit rodinu, jak mi sliboval, nebudeme mít společný život...
Zakřičela jsem, padla na kolena a rozbrečela se. Proč jen musela volba rozhodnutí o první jiskře padnout na mě? Mohla jsem žít spokojeně dál. Bylo by nám sice dále ubližováno, ale snášela bych to, protože bych kolem sebe měla tolik lidí, kteří by mě podpořili. Měla bych Jamese. Takhle jsem to před hrami neměla. Neměla jsem přátele, kteří by mě utěšili, když mi umřela kočka nebo když jsem byla nešťastná či jen podrážděná. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel. A když ano, tak mi to Coinová zničila. Stále věřím, že revoluce je dobrá věc a že Snow je tisíckrát horší než Coinová, ale možná existuje možnost, že bych byla radši, kdybych dojela v pořádku domů a neprobudila se  v třináctém kraji.
Uklidnila jsem se celkem rychle a jen nepřítomně hleděla na měkký koberec, když do místnosti někdo vstoupil. Okamžitě mě v nose zaštípala vůně růží a ještě něčeho. Krve.
Vzhlédla jsem do temných modrých očí prezidenta Snowa.
,,Pane prezidente." kývla jsem na pozdrav. Snow se usmál.
,,Slečno Memry, jsem rád, že jste v pořádku." řekl. Hodnou chvíli jsme si v tichosti hleděli do očí.
,,Proč stále žiji? Mohl jste mě nechat zabít hned a neobtěžovat se mě vyléčit a donést mi jídlo." kývla jsem ke stolu, kde na podnose byla nějaká rýže s masem a pomerančový džus.
,,Jistě, to bych nemusel, když zvážím to, že jste vyvolala planou naději o revoluci. Hádám, že vás k tomu vyprovokovala Coinová?" nadzvedl tázavě obočí.
,,A měla pravdu. Kraje jsou utlačovány, lidé trpí..." řekla jsem. Snow mě klidně poslouchal.
,,Važte slova, slečno Memry. Ano, máte pravdu, lidé trpí, ale to protože jste zdůraznila věci, které ani neexistují. Hladové hry jsou jen připomínka. Víte, věřím v naději, proto nevyberu náhodně dvacet čtyři lidí a nepopravím je. Nechci jim ji vzít. Tím ukazuji i ostatním lidem, aby věřili v naději, že jednoho dne bude lépe." usmál se a posadil se do křesla. Přehodil si jednu nohu přes druhou a zamyšleně se na mě podíval.
,,Kecy." vyprskla jsem. Snow se zasmál.
,,Když myslíte. Každopádně jste se ptala, proč jsem k vám tolik velkorysí, pokud se nemýlím?"
,,Přesně tak." přikývla jsem. Měla jsem žízeň, ale odmítala jsem se napít jeho darů, o které jsem nestála.
,,Vím, že vy za nic nemůžete," řekl a mě zamrazilo. ,,Že byste radši byla jen vítězka, žila normální život, možná se jednou vdala, měla děti... ale Coinová vás jen tak sebrala, když jste k tomu životu mířila a pak vám nedala šanci vrátit se. Vy jste nic nevyvolala, aspoň ne zcela dobrovolně, nemám-li pravdu?" neodpověděla jsem mu, protože měl pravdu. Možná bych byla radši, kdybych teď seděla na louce s Armiem. Ach Armie, promiň mi to. ,,Nuže, jsem se rozhodl vám udělit milost." řekl a já vykulila oči. Milost?
,,Vy ale vždycky chcete něco za něco, že ano? To byste nebyl vy." zavrčela jsem.
,,To je pravda," přikývl. ,,Udělím vám milost, Kapitol zapomene, co jste vyvedla, budete k lidem promlouvat, že to byl jen velký omyl. Dál budete cvičit Splátce, budete ta úžasná a nádherná vítězka Hladových her z rodiny vítězů..." odmlčel se.
,,To je všechno?" nadzvedla jsem pochybovačně obočí.
,,Jistěže ne. Udělím vám a každému, komu si řeknete, každému, kdo se podílel na té zábavě, pokud mi sdělíte polohu třináctého kraje." řekl a naklonil hlavu na stranu. Zastavilo se mi srdce. Všechno by bylo zapomenuto, žili bychom jako předtím, stačilo by je dovést do třináctého kraje. Na chvilku, ale jen na chviličku jsem tu možnost zvažovala, ale pak mi došlo, že ať už Snow sliby plní jakkoliv, nikdy by nám to nebylo prominuto. Když by neublížili nám, tak naší rodině. Moje děti, děti ostatních by byly jistě vybrány do her a to ne jen tak náhodou. Dovedla bych je do třináctého, kde jsou mí přátelé a má rodina a postříleli je bez ohledu na to, že tam jsou ti, kterým mají udělit milost. Oni by je bránili, tím si jsem jistá.
Pohlédla jsem Snowovi do očí a vyřkla to jedno slovo, které určilo můj osud: ,,Ne!"