Ta "Nejlepší" Dovolená [Kuroshitsuji fanfiction]

1. Kapitola - A opravdu musím?

Dva muži postávali v čekací hale na londýnském letišti Heathrow. Oba s sebou měli velké a již od pohledu těžké kufry. Mladší z nich, oblečený do volné hawaiské košile a plážových kraťasů, se rozhlížel s úsměvem okolo.

"Wille, kdy myslíš, že se objeví zbytek?" zeptal se a prohrábl si své blonďaté vlasy na konečcích obarvené na černo. "Už mě to tady celkem začíná nudit."

"Vzhledem k tomu, že jsi mi odmítl prozradit, kdo jsou další účastníci tohoto zájezdu, tak asi těžko budu vědět, kdy se uráčí dostavit... Ale už teď mají pět minut zpoždění," odpověděl chladně druhý z dvojice. Na rozdíl od blonďáka měl na sobě drahý oblek, bílou košili a černou kravatu. Tmavě hnědé vlasy si velmi pečlivě zčesal dozadu.  Připomínal nějakého úředníka, byznysmena nebo něco podobného.

"Podle mě mají ještě dostatek času. Letadlo startuje až za dvě hodiny. Moc to hrotíš. Klídek, trochu si oddechni, jedeme přece k móři." Při těch slovech si z kapsy barevné košile vytáhl sluneční brýle a nasadil si je místo svých obvyklých dioptrických.

William na to neřekl nic a radši se v duchu vrátil ke kontrole svého zavazadla. Chtěl si být skutečně jistý, že na nic nezapomněl. Po chvíli mu to ale nedalo a rozhodl se, že se musí přece jenom toho otravy vedle sebe zeptat, z čeho zaplatil tuhle dovolenou pro osm osob.

"Ronalde? Dovol mi ještě jednu otázku. Kde jsi vzal na letenky a vlastně na celý pobyt?"

"No, to je celkem zajímavá historka. - Jedna cestovní kancelář pořádala soutěž, kde děti měly nakreslit, jak si představují dokonalou dovolenou... A pět nejlepších kreseb vyhrálo zájezd."

"Víš, ale že ty už nejsi dítě? Rozumově možná, jenže to se nepočítá."

"Ale myslíš, že ti z té cestovky to věděli?"

"Vlastně, já zapomněl, že tvé malířské dovednosti jsou na úrovni předškoláka," opáčil chladně William.

Ronald se uraženě zašklebil a chtěl ještě něco dodat, ale to už se k nim obrovskou rychlostí blížila jakási uječená, postupně se zvětšující červená skvrna.

"Ronyyyyy!!! Willeeeee!!!" 

Příliš pozdě si oba uvědomili, že ta "věc", která měla na svědomí prasknutí ušních bubínků všech okolo, je ve skutečnosti Grell. Než stačili cokoliv udělat pro svou záchranu, byli sevřeni v těsném objetí.

"Jsem tak rád, že vás oba vidím!"

"Mohl bys nás laskavě pustit, začíná mi docházet vzduch," zasýpal hnědovlasý snaže se vymanit ze stisknutí a získat alespoň trochu životního prostoru.

Když je konečně červenovlásek pustil, mohli se podívat, co že to má vlastně na sobě. Jednalo se o uplý nátělník jahodové barvy a karmínové kraťásky těsně pod zadek.

William nasadil znechucený výraz a otočil se na blonďáka. "Ronalde, mohl bys mi laskavě vysvětlit, proč s námi jede i tohle?"

"Na mě se nedívej! Za tohle já vážně nemůžu!" Knox zvedl ruce v sebeobraně. "V tohle fakt prsty nemám... Jo, přiznávám se, Hrobař ode mě dostal dvě místa v tomhle zájezdu, ale koho si s sebou přitáhl je jeho věc... Teda, hádám, že ho s sebou vzal on."

"A kde jsi přišel na to, že s námi pojede ten podivín?" William mluvil klidně, ale v duchu proklínal celý svět, ale i sám sebe, že vůbec souhlasil s tuhle dovolenou.

"Vzhledem k tomu, že jsem měl moc volných míst a nevěděl jsem, co s nimi, tak jsem vyhlásil menší soutěž ve vaření. Tři nejlepší získali lístky a možnost vzít jednu osobu s sebou. Geniální, ne?" zazubil se Ronald.